Dospělost

„Neopouštěj mě,“ zašeptá. Kolem je ticho. Proč? Slzy jí stékají po tvářích. Vzpomíná. V paměti se rýsují krátké vzpomínky z dětství. Pokaždé byl s ní…

„Pojď, půjdeme se projít,“ šeptne malá usměvavá holčička kamsi do prázdna.
„Dobře, jdeme,“ odpoví jí. Holčička se usměje.
„Budeš chtít jít dneska do parku?“ zeptá se jí.
„Ano, půjdem tam,“ odpoví mu rozhodně.
„Ty se nebojíš těch starších kluků?“
„Nebojím, protože si se mnou,“ opět se podívá do vzduchu a usměje se.

Realita. Jak je to dlouho, co si spolu četli, malovali, chodili na procházky a šeptali o vše možném. Teď už tu není…

„Dneska sem byla venku s tim úžasným klukem, co sem ti o něm vyprávěla,“ spustí dívenka, když zaleze do postele.
„Hm,“ objeví se vedle ní.
„Ty nemáš radost?“
Zakroutí hlavou. „Zapomínáš na mě.“
„Neblázni, na tebe nikdy…“ zmlkne, když si všimne, že její kamarád bledne.
„Vidíš to?“ pohlédne na ní smutně.
Ona už nic neřekne. Chce spát a zavírá oči před skutečností.

Dívka vyběhne ze dveří domu. Je naštvaná. Zamíří na zahradu a opře se o kmen stromu. Zhluboka dýchá a lomcuje s ní vztek.
„Představ si, že mi dal kopačky! On se opovážil mi dát kopačky! A ještě k tomu všemu mi naši zakázali tu pařbu příští víkend, zbláznim se z toho!“
Nic se neozve.
„Jsi tu?“ optá se. Pak ho spatří. Je celý průsvitný a zoufale na ní hledí.
„Už si se mnou vůbec nepovídáš.“
„Povídám! Zrovna teď tě potřebuju, slyšel si mě?“
Zakroutí hlavou. „Nejsem tu od toho, abych ti dělal vrbu. Už jsi moc stará.“
„Cože? Přestaň s tím!“
Smutně si povzdechne a jí se zdá, jako by byl opět o něco průsvitnější.
„Tak ty mi nepomůžeš? Dobře… Jdi pryč, slyšíš? Už tě nepotřebuju, nechci si s tebou povídat!“
Zvedne varovně prst. „Jestli mě teď zaženeš, už se nevrátím. Zapomeneš na mě.“
„Jen si jdi!“

Zmizel. Pochopila proč, sám jí to tehdy řekl. Její vymyšlený kamarád je navždy pryč, zapomněla na něj. Stejně jako všichni ostatní. V jejím životě už pro něj není místo, vystřídala ho totiž jiná etapa života…Dospělost…