Služební cesta

Ležím v posteli a snažím se probrat. Silný vítr, který se prohání ulicemi města za okny mého bytu, tomu ale moc nepomáhá. Je brzké únorové ráno, předpověď počasí na mobilním telefonu hlásí, že venku mrzne až praští, a mě čeká služební cesta do Ostravy. Z důvodu stavebních úprav na hlavní dopravní komunikací, jsem se rozhodl, že bude příjemnější a pohodlnější ji absolvovat vlakem. Chvilku jsem nad zvolenou dopravou večer při zprávách zaváhal, jelikož ve Francii opět došlo k teroristickému útoku, při kterém bylo zabito několik lidí právě ve vlaku. Ale tady jsme přeci jen v Čechách, zahnal jsem rychle chmurné myšlenky. Po pár minutách jsem konečně schopen opustit teplo vyhřáté postele a projít studeným bytem do koupelny. Horká voda mě probere a já si začínám v hlavě přehrávat, jak se asi bude vyvíjet dnešní jednání.

Po sprše následuje rychlá snídaně kterou zapíjím šálkem teplé kávy. Přitom pozorují za oknem poletující sněhové vločky, se kterými si pohrává ledový vítr. Brrr. Vnitřně se celý oklepu, pak se rychle oblékám do kalhot, košile a svetru, přes to hodím zimní kabát, seberu nachystanou aktovku a vyrážím směr vlakové nádraží. Mám to jen pár minut pěší chůze, ale přesto jsem vymrzl až do morku kostí. Uvítám tak teplo nádražní haly, bohužel o vůni se v kladném slova smyslu hovořit rozhodně nedá. Po pravé ruce však okamžitě vidím důvod onoho zápachu - vyhřátou halu okupuje i skupinka bezdomovců a zpříjemňují tak ranní atmosféru nádražní budovy. Rychle se přesouvám k odjezdové tabuli a zjišťují, z jaké koleje mi vlak pojede. Jelikož mám ještě asi čtvrt hodiny do odjezdu, tak se zastavují u výlohy opodál stojícího knihkupectví, a prohlížím si vystavené tituly za potemnělou výlohou.

Pak už se přesouvám na nástupiště uvedené na odjezdové tabuli a k mé radosti zjišťuji, že vlaková souprava je již přistavena. Rychle si na telefonu zobrazím jízdenku a poté pátrám po vagónu, ve kterém budu trávit následující více než 3 hodiny dlouhé cesty. Spěšně nastupuji do vlaku a usedám na rezervovanou sedačku. Vagón je napojen hned za lokomotivu a je téměř plný lidí. Většina z nich kouká do obrazovek mobilních telefonů, pár jich zamlklé pozoruje dění na nástupišti za okny a zbytek dospává brzké vstávání. Na sedačce vedle mě, u okénka, sedí muž ve středních letech, oblečený v tmavě hnědém kabátu. Tiše podřimuje. Nechci ho vzbudit, tak jsem ho ani nepozdravil. Po pár minutách se ozve píšťalka a vlak se dává pomalu do pohybu. Mé myšlenky se opět stáčí na dnešní jednání, znovu si přehrávám nachystaný postup, jak klienta získat, aby si nejen zakoupil náš produkt, ale aby k němu chtěl i naše doplňkové služby. Vše jsem promýšlel již několikrát, ležel jsem v této zakázce poslední týden, prezentaci mám dotaženou do posledního detailu. Prostě to dnes musí klapnout. Včera večer jsem si pro odreagování už musel pustit nějaký béčkový akční film, abych si alespoň trošku vyčistil hlavu, a pak šel spát s klidnou myslí.

Ještě jednou si ve své mysli přehrávám scénáře, na co vše by se mohl klient ptát a v duchu si na ně odpovídám. Vedle mě sedící muž se pohne. Probral se ze spánku. Vzhlédnu k němu s úmyslem pozdravit ho, ale zarazím se. Naše oči se střetnou. Zachytím jeho ledový pohled, až mě přeběhne mráz po zádech a já nejsem schopen ze sebe vydat ani hlásku. Mlčky se zvedne, z pod sedačky si vezme tašku a odchází, nejspíše na toaletu. Já se mezitím pokouším vzpamatovat z onoho mrazivého okamžiků. Tohle jsem ještě nezažil. Znovu mi projel mráz po zádech. Snažím se uklidnit myšlením na práci, ale moc se mi to nedaří. Až když je pryč několik dlouhých minut, tak se začnu uklidňovat myšlenkou, že si možná šel sednout někam jinam. Za dalších pár minut, během kterých zůstává sedadlo vedle mě i nadále prázdné a poté, co vlak opustil další ze stanic na cestě, jsem už opět klidný a soustředěný. Opět se pohroužím do toku vlastních myšlenek na blížící se jednání. Náhle se ozve rána. Nejspíše z prostorů vedlejšího vagónu za mnou. A očividně nejsem jediný, který ji postřehl. Hlavou mi běží, zda to opravdu znělo jako střelba, nebo mám jen bujnou fantazii. Podle výrazů ve tvářích některých spolucestujících usuzuji, že i jim se honí podobné myšlenky v hlavách. Další tři rány, tentokrát to zní o něco blíže k nám. Teď už jsme si já, a podle dění v mém okolí, i další lidé ve vagónu jistí, že je to střelba. Začíná propukat panika. Opatrně nahlížím přes opěradlo sedačky směrem k místům, odkud se zvuk střelby nesl. Vidím dveře do vedlejšího vozu, ale jinak nic.

Cestující sedící blíže k těmto dveřím se však zvedají a někteří téměř hystericky utíkají na druhou stranu vagónu. Má nervozita přechází pomalu ve strach. Strach o život. Přemýšlím, co mohu teď dělat. Vlak zrovna opustil poslední domy ze zástavby města a následujících cca 20 minut pojede skrze louky, pole a lesy. Únik není možný, protože z jedné strany vozu je lokomotiva a z té druhé se ozývaly ony zvuky střelby. Cítím, jak mi krev pulzuje ve spáncích a společně s dalšími lidmi začínám pomalu propadat panice. V hlavě mi běží všechny ty scény z akčních filmů, a já si představuji, jak neznámí střelec vtrhne k nám do vagónu a začne do nás bez slitování střílet. V reálu se tak ale zatím nestalo. Atmosféra v našem voze by se dala v daný moment krájet. Pak zahlédnu pohyb u dveří vedoucích z vedlejšího vagónu. Určitě to byla nějaká osoba, v tmavém oblečení. Někteří další cestující si tohoto pohybu též všimli a někteří z nich i hrůzou vykřikli.

Cítím, jak mi zrychleně tluče srdce a strachem mi tuhne celé tělo. Jediné co zvládnu je, že se přikrčím na sedačce a vyplašeně čekám, co se bude dít. Ozve se další rána. Nebyl to však výstřel, ale znělo to jako když se prudce zabouchnou dveře mezi vozy. Je mi jasné, že někdo jde k nám do vagónu. Panika zatemnila moji mysl, několik cestujících už konstantně naříká a vzlyká. Slyším hluk z prostoru mezi vagóny, to jak se otevřeli dveře k nám do vozu ze spojovací chodbičky. Ležím stále přikrčený na sedačce a ačkoliv jsem ateista, začínám boha prosit o pomoc. V ten okamžik se ozve mužský hlas a pronese větu: "dobrý den, kontrola jizdenek". Nechápu. Můj mozek se snaží pobrat celou situaci a dát si ji do kontextu s právě vyřčenou větou. Zvednu tedy pomalu hlavu a koukám po ostatních cestujících, na které mám ze své sedačky výhled. Na několika tvářích vidím rozlévat se úlevu. Nahlédnu tedy také opatrně přes opěrku hlavy a koukám jak čerstvě vyoraná myš na vlakového průvodčího. Ten naopak nechápavě zírá zase na nás.

Všichni mlčí a čekají, co se bude dít teď. Zbraň nikde nevidím, pokud nepočítám terminál a štípačky na kontrolu lístků. I já začínám pociťovat úlevu a zároveň s ní se mi uvolňují ztuhlé svaly v celém těle. Můj mozek začíná opět normálně fungovat. Jeden ze spolucestujících se odváží konečně prolomit to hrobové ticho a průvodčího se témeř stydlivě zeptá, zda je vše v pořádku, že jsme slyšeli opakovaně zvuky podobné střelbě. Tomu v tu chvíli došlo, co se asi stalo a všem nám klidným hlasem vysvětlil, že to co jsme zaslechli, byly petardy. Občas je prý na koleje na okraji posledního města, které jsme minuli, nastraží děti. Projíždějící vlak jim pak poslouží jako rozbuška, která je odpálí.

S pocitem obrovské úlevy usedám zpět na sedačku a nechám si panem průvodčím zkontrolovat jízdenku. Zbytek cesty jen koukám z okna a snažím se vůbec na nic nemyslet. To se mi samozřejmě moc nedaří a tak si pořád ze všech stran v mysli přehrávám, co se to dělo a jak na střet s případným teroristou anebo jen vyšinutým jedincem, vlastně není naše společnost vůbec připravena. Dnes to naštěstí dobře dopadlo. Vlastně mnohem lépe, než následná prezentace u klienta.