Při studiu na Lékařské fakultě, při praxi na odd. Porodnice, mně Prim. MUDr. Beznoska pověděl.

„Mladíče, rád bych vám něco poradil. Tedy, jestli mohu?“

 Bohorovně jsem prim. Otvírákovi,  jak mu zde přezdíval personál, přikývl na souhlas.

„Než si vás připoutáme pupeční šňůrou k naší požehnané profesi, střihněte si brigádně alespoň měsíc-dva sanitáře!

„Hm, sanitáře. Ale proč zrovna sanitáře?“ podivil jsem se.  Primář se pousmál.

„Protože jsem ve vašich letech obdobným prošel. Věřte, že k pochopení pojmu lidskost, vám to jen prospěje! Je to prakticky jedna z vašich posledních reálných možností ještě panensky nevyvoleného… jestli mi dobře rozumíte?“

Něco, jako se tradovalo o T. Baťovi, který se začal učit na kapitalistu tím, že začal jako učeň u verpánku? Pomyslel jsem si v duchu s pohrdáním. Probíral si to v hlavě i doma s rodiči celé dva dny a…

 

 Je krátce po osmnácté hodině. Jsem sanitářem a uběhaný kvituji, že v nemocnici končí má brigádní směna. Míjím sanitku, která právě přivezla na chirurgické oddělení stařenku s doprovodem. Zřejmě jejím synem středního věku a korpulentní „šedesátnicí“ která se později ukázala být její sestrou. Stařenka doma upadla, na hlavě přivodila si úraz a zlomeninu kyčelního kloubu. Postižená naříkala, sestra plakala a syn jí z účasti tiskl ruku.

Následující den, jsem zahlédl její doprovod opět. To už mířil směrem k Orthopedii, kde po nezbytných vyšetřeních byla pacientka odoperována. Z pracovní náplně jsem se na druhý den ocitl na pooperačním pokoji, kde – a hleďme, dotyčná stařenka ležela na lůžku! Teď jsem si teprve podrobně prohlédl. Bílé vlasy pečlivě vyčesané, odkrývaly jistě kdysi pohlednou tvář. S náznakem vlídného úsměvu a rysů, nám vžitých představ moudré a dobrotivé babičky B. Němcové. Pohlédla na mně a její oči ožily. Chraplavým hlasem mne oslovila.

„Prosím vás, panáčku. Nevíte, zdali mě pustí do konce měsíce z nemocnice domů?“

„To opravdu netuším, paní. Nejsem pověřeným lékařem, ale při nejbližší vizitě se zeptejte pana primáře. Jistě vám poví, jak na tom zdravotně jste!“

Stařenčina tvář se zachmuřila a starostlivě dodala.

„Musím brzy domů. Mladým hlídám pětiletou vnučku Laděnku a desetiletého vnuka Kubu. To víte. Nemají to dneska snadné, ti rodičové. Pořád se honí v práci a stále se jim nedostává času ani peněz.  A děti by rostly, jak dříví v lese!“

Naslouchal jsem a ta paní mě zaujala. Vystupovala z ní éterická obzvláštnost. Jestli snad pohnula vzpomínkou na moji babičku…  Ale faktem je, že jsem si několikrát v týdnu k jejímu lůžku opět našel cestu a několik minut porozprávěl.

 

Její návštěvy příbuzných začaly povážlivě řídnout! Po dalších, asi třech týdnech, byla přeložena na oddělení LDN. A konečně jí přišla početná rodinná návštěva! Syn se snachou, sestra a vnuk s vnučkou. S povzdálí jsem útržkovitě zaslechl jejich rozhovor a uceleně jej poskládal.

„Promiňte nám, maminko, že jsme nepřišli už dříve. Však víte. Máme tolik práce, že nám z toho jde hlava kolem!“

Stařenka snaše shovívavě přikyvovala do doby, nežli její zrak zabloudil ke Kubovým nohám.

„Co ten kluk má na nohou.  Sandále?  V tomhle nečase venku? Vždyť má ponožky celé promáčené!“

Snacha na tchýni smutně pohlédla.

„Ach jo, panímámo. Peněz se nám nedostává. A ta dnešní drahota všude kolem. Však víte…“

A panímáma ze zásuvky stolku vyndala peněženku. Rozhlédla se úkosem po okolí a do dlaně jí diskrétně vtiskla přehnuté bankovky.

„To jste nemusela!“ pronesla snacha a zastrčila peníze do zánovní kabelky.

„Prý máš nějaký šroub v noze. S chůzí už to prý nebude žádná sláva – řekl nám doktor.“

 Pronesl tiše její syn a zvolna přisedl k matce na lůžko.

„A to už k nám nebudeš chodit a hlídat nás, babi?“ zeptala se vnučka.

Nastalo zlověstné ticho. Viditelně polekaná babička pokrčila rozpačitě rameny!

„Neboj, Laděnko! Tvoje babička se přestěhuje ke mně do domku. Bude tam mít komůrku, jen a jen pro sebe. Já se jí budu věnovat a bude o ni postaráno! Budete k nám chodit, děti.  A vezmete sebou i rodiče – viďte, maminko a tatínku?“

Prohlásila s ironickou jízlivostí její sestra a zašilhala směrem k jejímu synovci.

 

Uplynulo několik týdnů a za stařenkou už nikdo nepřišel!

„Kam vás jen, paní, umístíme? Tady nemůžete být věčně! Příští týden se rozhodne co s vámi. Chtěli jsme záležitost konzultovat s vaším synem i snachou. Ale stále skrze svoji pracovní vytíženost schůzku odkládají. Teď se k nim už nedovoláme vůbec! A vám, alespoň telefonují?“

Otázala se staniční sestra, která listovala v jejích záznamech. Stařenka v té chvíli měla v očích slzy a zavrtěla hlavou. Od té chvíle téměř nepromluvila! Jen ležela a civěla do bílého stropu.

Po dalším týdnu jsem stál u jejího osiřelého lůžka.

„Odvezli jí nedaleko na Výšinu, Domova pro seniory.“ odpověděla sestra z oddělení na dotaz.

 

Nastal sváteční adventní čas.

Nedalo mi to a vydal se na stařenku podívat. Ležela na lůžku v dvoulůžkovém pokoji. A jak jinak. Dívala se opět do bílého stropu! Vykouzlil jsem usměv a vesele pozdravil. Ale ona jen chabě zareagovala. V očích jí poskočila jiskřička a v náznaku odpověděla na pozdrav kývnutím hlavou.

„Takhle tu leží od té doby, co jí přivezli!“ prohlásila její spolubydlící, která stála u okna a pojídala banán.

Už z kraje ledna, jsem se rozvzpomenul na stařenku, zdali jí na svátky vzala rodina k sobě. Nevím proč, ale nešla mi z hlavy. Skrze zlozvěstné tušení (nebo zbabělosti?) se sám neodvážil ji navštívit. Alespoň formálně, jsem do Domova pro seniory zatelefonoval a doufal, že uslyším dobrou zprávu. Představil jsem se a s dotazem udal její jméno.

„Jo, paní Madlenka… Ta na osmičce? Ta včera zemřela! Přišla nám to oznámit na večír její spolubydlící až po skoro pěti hodinách jejího exitu. To víte.  Kdo to mohl jen tušit? Když nám tady celé dny hleděla jen do stropu…

 

Anabáze brigádníka - sanitáře, byla u konce. Na chodbě odd. Porodnice, jsem míjel prim. Beznosku alias Otvíráka.  Pozdravem jsme se míjeli, ale on pojednou zprudka zastavil, otočil se a zvolal.

„Hou, to je náš elév, brigadýr. Ještě děláte po odpoledních sanitáře? Pospícháte? Jestli ne, tak mě prosím doprovoďte. Mám cestu na Internu. Jsem na vaší zkušenost zvědav a cestou mi o tom povyprávíte.“

V stručnosti jsem mu měsíční „brigádu“ přiblížil a na konci s lítostí povyprávěl o osudu stařenky Madlenky. Primář pozorně naslouchal a potřásl hlavou. Zastavil se a zadíval se mi do očí.

„To je pěkné a rád tu empatii u vás vidím, pane budoucí kolego. Máte dobrý základ být opravdu dobrým a váženým lékařem. Jen aby vám to nastálo vydrželo. Víte, ono to není v naší profesi vůbec jednoduché být v dlouholetých střetech s diagnózami pacientů. A udržovat si zároveň k nim i lidskou empatii. Sdílet s každým pocit bolesti a traumata ze zdravotních omezení. Věřte, že i já jsem ve střehu, abych z toho každodenního neutěšeného přídělu, lidsky neotupěl.“ Na chvíli se odmlčel a promnul si bradu. Druhou rukou mi stiskl loket a pozvolna jsme vykročili vpřed.

„Vím, pro vás je ten osud Madlenky traumatický. Ale jako lékaři, s tím opravdu nic neudělají. Lidské vztahy léčit neumíme! Jen můžeme dopomoci, aby člověk byl relativně zdráv a neztratil svoji samostatnost a důstojnost. Pakliže jsme ale na hranici možností… Projít si zkušeností sanitáře, tak to už jste k lidem byl hodně blízko. Nemám pravdu?“ dodal Primář a odkašlal si.

Energicky se zatvářil a rychle se otázal.

„Jaké, že je vaše jméno?“

„Přenosil.“ odvětil jsem. „Pavel Přenosil.“

„Poslyšte, pane Pavle.“ zareagoval a pousmál se.

Jsem rád, že jste si mé doporučení střihnout si sanitáře, nebral jako můj osobní rozmar a vaší degradaci. Jestli nemáte v úmyslu zběhnout z našeho hlavního města a měl zájem pracovat na mém oddělení, tak se u mě po poslední rigorózní zkoušce zastavte mladíče.“

Zmohl jsem se jen na „děkuji, pane Primáři.“ V ústrety už spěchala vrchní sestra a on, zběžně pohlédl na hodinky.

„Však už jsem tady!“ odvětil na sestřino rozmáchlé gesto a přidal na kroku.

Díval jsem se za nimi. Trochu korpulentní staniční rázovala vedle vytáhlého, o hlavu většího primáře, kterému vlál za zády rozepnutý bílý plášť. Ještě pár kroků… a oba zmizeli za rohem dlouhé chodby.

 

Na urgentním přijmu zavyla siréna přijíždějící sanitky. Žulových kostek nájezdové rampy se poplašeně zvedlo hejno vrabců. Takový fádní pohled na všední den, jedné z nemocničních krabiček budov poslední záchrany.

Z oken oddělení porodnice se ozval dětský pláč. Člověk začíná život první slzou a někdy jí svůj život ukončí. Jen škoda, že si nemůžeme předem vybrat… jen tu první.