Minulost pohlcující všechno krásné...
Minulost pohlcující všechno krásné...
Anotace: moje myšlenky, moje pocity... nevím, jaká je kvalita příběhu, ale potřebovala jsem se vypsat... budu ráda za vaše názory... :)
Do pokoje vtrhla Terka. „Zdar lamo…“ zdravím s úsměvem… Jo, přetvářka. Ta mi jde. Potlačit pocity do pozadí… Ale jak dlouho to ještě bude fungovat? Raději jsem se zachumlala do peřin. Cítila jsem na sobě její pohled, ale potom beze slova odešla pryč. Nahodila jsem na sebe džíny a triko a vyrazila do ulic. Mým cílem bylo knihkupectví. Nad tuctem popsaných svazků jsem strávila hodinu. Nic mi nechybělo. Hudba, knihy… Nejlepší přátele. Žádná faleš. Jenomže všechno krásné končí a musela jsem spěchat na intr. Očištěná duše tam zase pochytala špínu, každý kout mi připomínal školu, spolužáky… V čem je chyba? Ve mně… Dostávalo se mi odpovědí. Příliš rychle jsem dospěla a přesto nejsem zcela dospělá… Jen… Oni řeší problémy, které jsem řešila já ve třinácti. Proboha, jim je 16!
Pustila jsem na sebe horký proud vody. Příjemně jsem uvolnila všechny napjaté svaly. Před očima se mi míhaly fotografie ze začátku školního roku. Nikdo jsme se neznali. Nevěděli jsme o sobě nic. Krásný a krátký pocit štěstí. Všichni vypadali tak bezchybně… A teď… už vím o spoustě chyb… I svých. Minulost se vynořuje ze stínu přítomnosti a pohlcuje všechno krásné, co jsem si vybudovala. Štěstí a pohodu.
Je to ve mně. Blok, vzpomínky. Ale neumím se bránit. Lidi nejdou změnit... Všechno je jako dřív a není jisté, jak dlouho mě mí zachránci dokáží udržet „nad vodou“ a kolik mám ještě sil…
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Holčinky - toto vše je úplně normální!! Každou generaci se tyto problémy s nechápajícími rodiči a okolím opakují. Buďte v klidu, jste normální, mladí lidi, kteří si hledají své místo ve společnosti.
25.05.2007 22:37:00 | vandule
Jo, život. Je zvláštní. Průhledný a nepředvídatelný, co na tom, že si to odporuje. Mám kámošku. Zdálo se mi, že je u ní vše v pořádku, doma, mezi kamarády, v duši. Zdání ale tak často klame! Svěřila se mi s páru věcmi, které zde nezveřejním, ale kterými mi, alespoň doufám, ukázala, že není vše, jak se zdá být, a také, že má ve mě důvěru. A já věřím jí, protože mě zatím nepodrazila a dokáže mě pochopit. Ale co jsem chtěla řici: tahle má kamarádka má svou dlouholetou kámošku, znájí se a přátelí už pro mě nepředstavitelnou dobu. A přesto mou kamošku její kámoška nedokáže pořádně pochopit. Prý zřejmě nikdy nezažila nic špatného, nikdo ji nikdy nepodrazil, doma vše funguje, jak má, údajně je téměř dokonalá. Ale já věřím, a ne že bych ji to přála, že také má chyby a také má tajné sny nebo vzpomínky, které by nejraději vymazala. Věřím, že v každém je taková málá neurčitá "věc", která nahlodává osobnost... A stará známá pravda platí stále: Nikdo není dokonalý.
07.05.2007 19:34:00 | Linushka
Taky myslím, že chápu. I já mám někdy ty samé pocity. Taky mě kolikrát tenhle svět nebaví a nejradši bych vše chtěla změnit. Bohužel to nejde, což mně mrzí. Je toho tolik... tolik věcí, co by mohly být lepší, ale nejsou... Kdybych neměla své přátele, spřízněné duše, kteří mně drží nad vodou... tak nevím, kde bych brala tu sílu chytat druhý dech...
24.03.2007 15:14:00 | Nikytu
Myslím..že úplně chápu cos tím chtěla říct, občas mám stejné pocity..občas se cítím fakt stejně..akorát ještě nechodím intr bo sem na zasraném osmiletém Gymplu..chtěla bych občas někam zmizet..ale po škole se musím vracet zase domů,kde mě taky nikdo nechápe..je to pěkný,ale hodnotit nemůžu..protože tohle má pro mě význam úplně někde jinde..
24.03.2007 08:28:00 | -Jojo-