NA VÁNOCE? POHÁDKA!

   

 

    Bože, to už jsou čtyři? A ještě nemá umytou hlavu! Představa ukázat se mu zrovna dnes, v tak významný den, s tři dny nemytými vlasy, to mu neudělá. Nedá se, slib zatelefonovat matce se jak pára rozplynul a pádí do sprchy.

    Před pátou to už konečně vypadá nadějně, že za ním dorazí včas. Ještě v rychlosti sjela šatník a sáhla po kostkovaných žakárových šatech. Zamyslela se. Není to moc usedlé? Jistě by raději moderní ve skinny džínách a teniskách. Na chvíli se posadila. Chce to vůbec? Pak rychle zahnala myšlenku, že přece nechodí už víc jak rok za ním, aby pak ve finále přišlo vše nazmar. Znovu na sebe natáhla ty stejné šaty, ošoupaný podpatek v rychlosti přetáhla černým lihovým fixem, rozprášila na sebe něco málo z flakonku a - to bylo asi tak všechno. Než zamkla, očima prolétla byt, zda vypadá útulně, dala topení na maximum, aby přišli do tepla, a namířila k autu. Och né, kontrolka zase baba hladová, přemýšlí, kde je nejbližší benzinka. U pokladny ještě přihodila pro něho malou pozornost, vedle u stánku si nechala nasypat kornout horkých popcornů a konečně se v očekávání těšila, jak to s ním dnes půjde.

    Je na místě. V zahradě u krbu je pod stříškou nachystané dřevo, budou opékat? To snad ne, to se mu odsud nebude chtít, už ví, jak rád bývá zaliskaný od uhlíků, a ona mu nemá možnost právě takovou kratochvíli připravit. Co bych tak, hm, kdyby na to došlo, čím ho přitáhnout? Jednou říkal, že babička pekla vynikající štrúdle, jo! Na štrúdl ho utáhne.

   Napjatě stojí u brány, zvoní, jednou, dvakrát, nic, nikdo nepřichází. Vedle na zahradě zrovna nějaký chlápek se sekačkou, ale neslyší ji. Přišla k němu tedy blíž, mává rukama a hlasitě volá, "prosím vás pane, nevíte, kde jsou?"

     Chlápek po chvíli konečně vypíná a všimne si jí. "Koho hledáte paní? Jeli dnes do města, obvykle se vrací po páté, pojďte dál, můžete počkat u mě."

Moc se jí to nezdálo, ale bylo jí už trochu zima, tak svolila, že si jen předtím zavolá kamarádce, ať o ní někdo ví, kde je. Domácí cosi zabrblal pod nos, vytáhne klíče a podá jí je.

"No abyste se nebála, klidně vám je dám, než se vrátí, nechám odemčeno. Jaroslav, těší mě madam, můžete tu na ně počkat."

Trochu nesměle, ale nakonec mu také podá ruku, a představí se.

     "Nezouvejte se, vždyť vidíte." Ano, pomyslela si v duchu. Kdyby jen nepořádek. Cestou z chodby do kuchyně už stačila zavadit o kočičí žrádlo, zaznamenat závan připáleného mléka a v rohu cosi jako koš se špinavým prádlem. Z údivu ji vytrhl až skřek andulek a štěstí, že se nenatáhla na tom vyvrhnutém zrní. Proboha! Z toho se musím nějak vyvléct. Zvedl se jí žaludek a zavrávorala.

 

 

     Už je vzhůru, odněkud slyší hlas, pojďte. Když s námahou otevřela oči, byla už kdesi jinde. Chvíli jen tak civěla a snažila se zorientovat, vzpomenout si. Kde jsem, co se stalo? "Jste v nemocnici, měla jste lehkou srdeční příhodu, dovezla vás rychlá. Přivolal vám ji pán ze sousedství."

     Cítila nepopsatelnou únavu, tíha vlastního těla jí nedovolila se pohnout. Pomalu se rozhlížela a ostřila, až rozpoznala lékaře a ano, oh ne, místo v žakárových šatech v andělce a nemocniční posteli! Bylo jí do breku. "Máte štěstí, byla jste nazpět do pár minut, pán zachoval rozvahu a zvládl situaci na velkou pochvalu. "Pán? Jaký pán?"

"Později, teď potřebujete odpočívat, sestřička je tu pro vás kdyby něco, jen stisknete tady to tlačítko. Nebojte se, budete v pořádku."

      Usnula. Když otevřela oči, bylo nejspíš dopoledne, v místnosti bylo více světla a na nočním stolku rohlík a čaj. Z chodby byly slyšet hlasy a zvuk vozíku s nádobím. Ve snaze se posadit jí projela rukou ostrá bolest. Po chvíli si uvědomila, že si patrně vytáhla kapačku. Tlačítko, říkal tlačítko.

     "Ale co nám to vyvádíte paní Světlanko, to nesmíte, počkejte, bez toho to pár dní nepůjde. Vydržte, pomůžu vám. Příští týden vás možná převezou na standardní oddělení, a mohou za vámi návštěvy, už vás tu jedna sháněla, ale pan doktor zakázal. Tak se nám do té doby Světlanko trošku vzchopte, ať vypadáte víc do života, taková krásná ženská, snad se nám tu nezabydlíte," mrkla na ni mladá sestřička a Světlanku nenapadlo nic jiné než to se jí to mluví, ji hřeje mládí. Hned na to si ale uvědomila, že když už začíná takto přemýšlet, je uzdravení na cestě. Sama nad sebou se pousmála a začala žmoulat rohlík.

     Dny se vlekly, však právem, on jistě ví, co dělá, pomyslela si každé ráno Světlana a odevzdaně pozdravila nový den. To bylo po ránu vždycky cavyků, tlak, tep, teplota, otázky na zdravotní stav, no jak by se asi mohla cítit, ve špitále?  V duchu ale nakonec stejně vždycky pokorně zmlkla. To je pořád ještě dobré, moc dobré!, připomínala si několikrát denně jakožto svědek všeho toho dění kolem, toho utrpení a bezútěšnosti lidských osudů, tak nespravedlivých někdy.

     "Táák, paní Světlanko, dneska vás převezeme jinam, ať nám neberete místo pro ty potřebnější, hezky o patro níž, tam už to nebude takové leháro, budete muset na tělocvik a taky vám odlehčíme od všech těch hadiček, takže už hezky sama do sprchy a na jídlo do kuchyňky, all inclusive až do postele skončilo," povídá s úsměvem primář u vizity a cosi šeptá vrchní. "Co si to šeptáte, co je šeptem, to je čertem," neujde Světlaně a sestra se začala smát, prý víte paní Světlanko, pan doktor povídal, že tak mladé holky nemají na JIPce co pohledávat a alou domů. Doktor na ni spiklenecky mrkl, prý maminka a doktor mají vždycky pravdu. "No ale to jste si pane primáři trošku poopravil, ne?" 

Nemocničním pokojem, tím pokojem navilým chlórem, typickou zelenomodrou a lesklým linem na podlaze, pojednou smích, úleva a naděje.

"Světlanko, máte návštěvu, čeká na vás na chodbě, prý ať máte chvilku se na to  připravit." Připravit? Proboha, to mělo být všechno úplně jinak, pomyslela si v duchu a s radostí sáhla po hřebínku ve stolku. "Sestři, počkejte, nenašly by se nějaké šminky?"

"Ale to víte že jo, vydržte, hned přijdu."

Uff, tak do toho, natáhla župan a za mírné tachykardie vstala.

 

     "Já myslel, že pro mě na vánoce přijedete, a už zůstanu u vás," rozběhl se chodbou Martínek rovnou jí do náruče. Tiskl se tak moc, až ucítil mobilní ekg a zaraženě ustoupil, "co to tam máte?" Chvíli jen tak koukal, ale pomalu se mu očka rozvazovala a vytasil na ni s šibalskou otázkou, "vy tam schováváte dárek, že jo? Že mi ho tu Ježíšek nechal?"

Bylo jí do pláče. Vždyť ona ten dárek měla v autě.  A kde vlastně má auto? Klid, jen klid, to půjde, a už v duchu přemýšlí, jak ten dárek honem zařídí.

"Ano Martínku, jen chviličku počkej, víš co? Ježíšek ten dárek nestihl zabalit, a nezabalený dárek, to je poloviční těšení. Těšíš se?"

"Jo, moc, ukaž mi ho."

"A vydržíš ještě chviličku?"

Martínek chvilku zamračeně mrví nosem, ale nakonec říká, "a tak jo, můžeš ho jít zabalit."

Rázem mu na tváři přistála pusa jak od maminky. "Za chvíli jsem zpět," šeptla mu.

Cestou do pokoje si uvědomila, řekl můžeš, ne můžete. A pocítila úlevu. Než sáhla po klice pokoje, ohlédla se. Na konci chodby stál klučina z domova, který možná právě teď poslal zabalit dárek svou opravdovou maminku ...