JEDEN DEN, JEDNA NOC

 

     Autobus klapotal pravidelným zvukem dálnice. V nose ještě cítí levanduli z Côte d'Azur a na pleti si hýčká poslední prosolený paprsek. V kapse kamínek a kytička z Provence, které tam nechá, aby je pozapomenuté zase jakoby náhodou objevila, až se vrátí domů. Krásná dovolená, pomyslela si, a milovaný Atlantik, ty jeho masážní jehličky při koupání si bude už pořád pamatovat. Fascinuje ji, pohled z mysů na útesy a oceánský příboj, hebký mech i lišejníky, jakoby ani ne Evropa. Kouká z okna a uvědomuje si, že i přes občasné nepohodlí cestování ji tato cesta "koncem světa" otevřela další dveře. Netušila, co za nimi ..

     Zatímco dcera na vedlejším sedadle podřimovala, ona si vybavovala momenty ve snaze je zapsat a nezapomenout. Vnímala totiž ten jejich motor, tu touhu k dalšímu poznání, tu vášeň být v cizí zemi, s cizími lidmi, alespoň načichnout mentalitou a vidět, jak je svět úžasný, když je tak, tak rozmanitý.

     Vedle cinkla sms a Ája se na chvilku probrala. Chvíli jen tak koukala do mobilu a pak "mami, něco se stalo, nerozumím tomu, podívej," a podala jí mobil. Stručná zpráva od přítelkyně - přijeďte, Pavlovi se něco stalo, lékařka mluví o hospitalizaci. Následovaly další sms, které musela číst několikrát, protože vesměs nechápala, o co tady jde. Okamžitě však pochopila naléhavost sdělení a vážnost situace. Zbytek cesty domů už byl tristní, skrz uplakané oči černé sluneční brýle téměř nesundala.

     Před půlnocí dorazily domů, kufry pohodila na chodbu, vzala doklady, klíče od auta a spěchala do garáže. "Ajenko ty raději zůstaň doma, toto není pro tebe, neboj se, já tam budu, a Pavla nedám." Spojila se s přítelkyní, která jí stihla říct, že ho právě převáží rychlá z Blavy k nám, takže možná do léčebny přijede zároveň se sanitkou. Musím stihnout příjem, pomyslela si Dagmar, ať neuděaljí nic bez mého souhlasu. Tušila, že se ocitne v prostředí, kde platí jiné zákonitosti než tam, "venku". V prostředí, které nezná, neumí v něm chodit a je naprosto nepředvídatelné. Zmocnil se jí strach.

 

"Už přijela sanitka?" ptá se Dagmar u brány a vyhlíží, zda se u některého z oddělení něco neděje.

"Ano paní, právě byl nový příjem, vy jste příbuzná?"

Na příjmu byl zmatek. Zdravotní personál a policejní eskorta si předávali nějaké papíry a cosi mezi sebou řešili, přistoupila k nim, představila se a vložila do situace, odteď to převezmu já, pomyslela si. Netušila ještě, že "pánem situace" bude odteď úplně někdo jiný. Rozhlédla se ve snaze uvidět syna. Venku nebyl, rozběhla se tedy do budovy a v rychlosti vlítla do pár dveří.  Až na konci chodby někdo vyšel a uslyšela ruch. Udýchaně vběhla do místnosti a aniž by se představila, vyhrkla, kde je Pavel? Očima přeletěla ten zvláštní prostor. V rohu na židli vrávoralo jeho tělo, napůl vsedě, napůl vleže. Jako hadrová panenka malátně zvedl ruku a snažil se cosi říct, nebylo mu však rozumět. Okamžitě jí přeplo, že už je zpacifikovaný medikamentama.

"Proboha Pavle!" vykřikla a ten se ohlédl jejím směrem.  Krk jakoby už ani nedržel hlavu a v očích ten vzdálený, nepřítomný výraz.

 

"Tak toto vám nepodepíšu".

"Ale no tak, buďte rozumná, tímto usnadníte spoustu dalších kroků."

"Kroků? Co tím mysltíe? Máte mě za blázna? Pardon ..  Jistě existují i jiná řešení."

"Existují paní Strnadová, ale …"

Nenechala ji domluvit.

"Ale? Jaké ale? Alternativy!"

Nešlo si nevšimnout výrazu lékařky, která jakoby si v duchu pomyslela, že už když tu ženskou viděla ve dveřích, bylo jí jasné, že s ní budou potíže.

"Přijeďte až za týden, dříve je to zbytečné, bude pod silnými sedativy.

Dagmar sice automaticky přikývla, ale už v tu chvíli věděla, že zítra odpoledne bude opět zvonit u dveří. Popošla k synovi, objala ho a šeptla "neboj se, zítra jsem tady, a jako lvice budu strážit tvoje teritorium." Políbila ho, ještě jednou přitiskla k sobě objetím a dlouze pohleděla do jeho nepřítomných očí.

     Cesta domů v noci byla vyčerpávající, auto nechala před barákem, tiše odemkla, aby neprobudila dceru, a vlomila do sebe velkou skotskou. Rázem jí tekly slzy. Co teď bude, pomyslela si. Mohla jen tušit - bude to dlouhá cesta …

 

 

Uzavřené oddělení. Pro příchod personálu zvoňte.

" Dobrý den, přijela jsem za synem."

" Vy jste?"

" Strnadová, Pavel Strnad, včera ho přivezli".

"Aha, tak to se posaďte, zeptám se lékaře", odpověděla sestra a hlasitě zabouchla

dveře. Dagmar se pomalu začala rozhlížet. Chodbou se šouralo pár pacientů, vesměs málo upravených a s divným pohledem, snažila se jich nevšímat. Zdálky vidí přicházet mužský personál.

" Vy jste matka?"

"Ano, který je synův pokoj?"

"Počkejte paní Strnadová, měla byste vědět … Pojďte se nejdříve tady posadit."

Dagmar se tázavě otočila k muži v bílém plášti, "co se děje, chci vidět svého syna".

"Jistě, už jsem zavolal jeho ošetřujícího lékaře, víte, nelekněte se, syna přivezli včera v noci ve velmi vážném stavu a je na jednotce intenzivní péče."

"Prosím?", nechápe Dagmar, "zde a JIP"?

 

Vidí přicházet lékaře, uvědomuje si, jak jí buší srdce.

"Dobrý den, doktor Pánek."

"Strnadová, Pavlova matka.“

Lékař pokynul, ať se posadí.

Na konci chodby, s oprýskanýma dlaždičkama, u stolu s umělým ubrusem a okna bez kliček, jí lékař stručně, však s naprostou rozvahou a klidem, sděluje skutečnosti minulé noci a dneška. Po deseti minutách se oba na pár sekund odmčeli a doktor Pánek jí pokynul, že tedy - můžeme.

"Zvládnete to paní Strnadová po tom, co jsem vám nyní řekl?"

"Ano", odpověděla Dagmar a hlasitě se nadechla.

Kráčela s ním dlouhou chodbou až nakonec, ke dveřím na rohu, s nápisem Vstup zakázán.

"Pavle, máte návštěvu", řekl doktror.

"Nechám vás tu", zašeptal polohlasem a odešel.

 

     Jakoby se na chvíli zastavil čas. Stála tam, u pootevřených dveří, kam se běžně nesmělo, a téměř bez hnutí se jak opařená opatrně rozhlíží pokojem. Přímo před očima vidí na vysoké železné posteli nehybně ležícího syna bez známek života. V nose měl zavedou sondu a nepřítomně hleděl do proskleného okna vedlejší "sesterny". Zde ji okamžitě zaznamenal personál v podobě metrákového zřízence, který na sebe nenechal čekat a okamžitě byl u postele.

"Potřebuju na záchod", hlesne syn, a tak se zřízenec natáhl pro bažanta pod postelí. Pavel se otočil k Dagmar a nesrozumitelně jí cosi šeptá.

"Pavle, špatně ti rozumím, zopakuj mi to prosím." 

Pavel jí pokynul směrem k nohám, a tak odhrnula přikrývku. Na obou nohách měl třmeny. Zpanikařila a okamžitě strhla přikrývku na zem. To jisté ruce. Bože můj! Vyrozuměla, že chce na WC sám, a ne močit na posteli.

"Prosím Vás, syn chce na WC, sám.

"To nejde, není to bezpečné".

"Jak to myslíte? ", nechápavě reaguje Dagmar.

"Je agresivní".

"Nevypadá teď agresivně, můžete ho prosím odpoutat, ať jde na WC jako člověk?

Zřízenec se chvíli zamyslel a povídá, "dobrá, ale slib mi, že nebudeš vyvádět".

"Tak dost", vložila se do toho Dagmar, "vy mu to sundejte a ty Pavle se chovej normálně."  Obratem jí došlo, co za moudro ze sebe vyloudila, tady, a že normálně …

Pavel si promnul zápěstí, pomalu vstal a potichu zašeptal "dík mami". Zřízenec to zaznamenal a slíbil jim, že už ho tedy nechá ležet volně, když tu má matku.

Dagmar zůstala na chvíli sama a uvědomila si, jak úzko a bezmocně jí je. Nedala to však znát a hbitě reagovala na slova zřízence, "ne proto, že tu má matku, ale protože to tak bude!" Zřízencův posměšný úšklebek doplnila poznámkou, kterou si právě vymyslela, "dostanete to z úst ošetřujícího lékaře, na základě mé stížnosti u primářky," a už přemýšlela, jak toho dosáhne. A nepochybovala o tom.

Po chvíli se syn vrátil, schoulil se zpátky na postel a roztřeseným hlasem povídá, neboj se mami, nikomu nic neudělám. Objali se. Najednou oba plakali.

 

     Asi po půl hodině Pavel tichým hlasem povídá, "chci se zkusit projít."

"Ano," řekla Dagmar a pomohla mu do županu. Posadili se ke stolu v rohu na konci chodby, aby byli sami. Dagmar ho prosila, ať aspoň začne jíst, protože měla tušení, co by následovalo. Pavel to samozřejmě nevěděl, (aspoň si to myslela) a ani neřekla, jaké metody by mohly následovat. Naštěstí hned následující den jíst začal, takže ji doktoři ujistili, že k tomuto nebudou muset přistoupit. Pavel nechtěl podepsat dobrovolný pobyt, takže byl přijatý nedobrovolně, a i to několik dní trvalo, než ho opatrně po malých krůčkách přivedla k tomu, že - jak sám říkal - změnil to nedobrovolně a zaškrtl to políčko dobrovolně. V duchu si pomyslela, jak  to prostě jako máma nedává, když jí to takto řekne dospělý syn. Věděla, že nedobrovolný pobyt na psychiatrii, to pak jde všechno přes soudní příkaz. A rázem si uvědomila, jak jednoduché je zbavovat se nepohodlných lidí právě touto cestou, zavřít je nedobrovolně na psychiatrickou léčebnu, což zákon umožňuje, a může to nechat dojít až ke zbavení svéprávnosti. Takže pro jakýkoliv režim skvělý nástroj. Syn nepodepsal ani souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu, takže Dagmar vlastně prosila doktory, aby jí řekli do telefonu, jak s ním je, a nedojet tam druhý den osobně a nemluvit s ním, tak neví… Intuitivně tak tušila, jak důležité je ho trochu probrat a dostat do stavu, kdy neodmítá jíst a pít.

 

     Další den Pavla odvázali, Dagmar se osobně den co den byla v léčebně ujišťovat, že jeho stav se lepší a napředná příprava k elektrokonvulzivní terapii byla tak zbytečná. Zpozorněla totiž v okamžiku, kdy jí lékařka vysvětlovala, z jakého důvodu bylo Pavlovi děláno ekg a předoperační vyšetření, samotný "úkon" se dělá v celkové anestezii. Výklad o moderních psychiatrických postupech medicíny v podobných případech už ani neposlouchala, nikdy by souhlas k této "léčebné metodě" nepodepsala. Pomyslela si, cosi strašné, tak tenký led, po kterém můžeme chodit, a je to den ze dne a všechno je jinak. Syn se ti doslova šourá po chodbě, ze všech těch léků s úplně přiblblým výrazem, jako hotová troska, když nedávno ještě studoval vysokou školu.

    Následující dny byly ty nejnáročnější v jejím životě. Každý den po práci sedla do auta a jela desítky kilometrů za synem. Pokaždé s jakýmsi prezentem pro personál i nemocné, aby synovi dali pokoj. Je až zarážející, že i v dnešní době tím každý "nový" projde. Až časem Dagmar pochopila, že to nemá dělat, synovi to spíše uškodí. Uplácel všechny ty "blázny", kteří zde byli soudním příkazem, aby se vyhnuli kriminálu. Strach z nich pak řešil tu kapesným, tu jídlem pro ostatní. Dokonce, i hodinky, sluchátka, se "ztratily" a personál to neřešil, prý běžná záležitost. Ostatně, za branami jiná planeta. Pokaždé, když Dagmar prošla vrátnicí, ocitla se na Marsu. Platí naprosto jiná pravidla. Na uzavřeném oddělení, pod vlivem ataky a silných injekcí, přikurtovaný syn k lůžku s gastrosondou a kapačkama je cosi, na co Dagmar nikdy nezapomene, šílená zkušenost a co teprve pro něho. Jako v neskutečném snu. Později, když jezdila i s dcerou, obě plakaly, a ona jí říkala, mami, mami, že se z toho Pavel dostane, že ano mami, že takový nezůstane …?

"Nezůstane. Jen, je to pro nás všechny velice těžká situace, naprosto nestandardní, neočekávaná, ve vysokém stresu a seběhlo se to všechno strašně rychle. Víš, ti zřízenci okamžitě jak jednali, zpacifikovali ho, inkekce, papíry na příjmu, chaos, a pak, pak mě rychle vypakovali, že se musí věnovat stavu Pavla. Šílená noc." Ale neboj se, nezůstane takový, bude zase v pořádku,  jen je potřeba tu být pro něho a trpělivost."

 

     Asi po dvou měsících uviděla Dagmar světlo. Syn se lepšil, začal chodit na terapie, občas pomáhal v kuchyni a během povolených návštěv spolu chodili do města, kavárny nebo jen na procházku. Dokonce i na víkendy domů, a to ho pokaždé Dagmar velmi, velmi obdivovala, jak je statečný, že opět s tou cestovní kabelou přes rameno dokáže pokorně projít vrátnicí, a než se zabouchnou dveře, řekne mami, díky.

 

 

 

 

__________

Pozn. autora:

O tři roky později bylo mimo jiné i z podnětu ombudsmana zahájeno šetření v psychiatrických léčebnách týkající se použití a praktik kurtování psychiatrických pacientů. Na základě výsledků a doporučení z tohoto šetření některé psychiatrické léčebny od této metody upustily, jiné alespoň zpřísnily podmínky pro jejich použití. Stále je však tato metoda považována za jednu z nejčastěji zneužívaných metod v případech, kdy velmi často nejde! o krajní řešení za účelem odvrácení hrozby bezprostředního ohrožení života, zdraví, bezpečnosti pacienta nebo jiných osob a povoluje ho jen na dobu, kdy tyto důvody trvají.

Nová metodika předpokládá redukci využívání omezovacích prostředků a zaměření  pozornosti na rozvoj a podporu prevence a zvládání konfliktů s psychiatrickými pacienty. Součástí má být i vzdělávání personálu v jiných metodách zklidnění pacientů a předcházení konfliktům.

Zdroj: https://www.denik.cz/z_domova/metodika-pacienti-psychiatrie-kurtovani-klecova-luzka.html