pšeničné pípšou

Imrichova zpráva zněla tak fantasticky, že bylo po fotbale.

„Fakt? Kdy zítra?“ zajímal se Vaca a škrábal se ve vlasech. „Hned po škole?“

„Jo,“ přikývl a přejel si žiletkou po krku. Už to od něj bylo dost blbé.

„Co ukáže?“ musel jsem se zeptat znovu. Ne že bych špatně slyšel, ale šlo o to, co jsem slyšel! A o Imrovi se ví, že frajeří, že někdy kecá.

„Piču,“ zopakoval klidně. Vyjmenovaná slova by nedal dohromady ani za milión, ale některé části holek uměl vyjmenovat skvěle. Jeho rodiče přijeli v padesátém třetím jako posila do pohraničí ze zaostalé části Maďarska. Maminka se mluvit česky nenaučila vůbec, otec některá slova jo. Třeba tohle a několik podobných.

„Za dvacku se svlíkne. Celá. Je to domluvené.“

„Liba?“ potřeboval jsem si ujasnit. „Vozárka?“ Buclatá cikánská holka bydlela o pár baráků dál. „Ta má snad deset, ne?“

„Tsss,“ přešel moji poznámku. „Každý dáme pět kaček a zítra se nám ukáže. U nich v garáži. To ste ještě neviděli.“

„Pět krát pět je dvacet pět,“ upozornil slušně Toncek, schopný počtář. Takže bylo jasné, že Imra jde zadara. Imra je jako vždycky bez koruny a jako vždycky z toho něco má.

Imra Radič je bůh. A frajer tuplovaný. Osmou třídu už sjíždí podruhé a letos dostane občanku. Nosí levisky a na krku řetízek s žiletkou. Žiletku koupil u kolotočů, je tupá jak brusle. Což mu nebrání honit ji před děckama v hubě a dělat machra. I když už všichni ví, že neřeže. Stejně, nebyla by marná.

„Já s ní všechno domluvil.“ Na to nešlo nic říct. Nikdo z nás by nedokázal vyjednat takovou věc. Já teda ne.

Podívali jsme se po sobě s Vacou. Máme spolu tajemství. V plechové piksle od pigi čaje, zakopané. Fotky kurev. Šlohl je bráchovi, který přijel domů na opušťák. Jel mu vlak zpátky, do války, říkal. Už neměl čas hledat Vlastíka a vymlátit z něj, kam fotky schoval. Úplně nahaté ženské, s chlupama a tak. Jenže tohle bylo něco jiného, vidět ji doopravdy. Na svoje oči, jak nám často říkal učitel Láník. Kluci, tak to vidíte! Na svoje oči!

I po čtyřiceti letech vím, kde je ta piksla zakopaná. Našel bych ji. Vidím to přesně, když vzpomínám. Našel bych ji i potmě. Ovšem když do dědiny přijedu opravdu, nepoznávám vůbec nic. Ploty nestojí, kde stály dřív, ani kurníky ne, ani hnojiště z ukra-dených vlnitých plechů ze Státního statku Valtice, farma Ovčárna. Všude jsou trávníky a bazény a skalky. Tak nějak blbě přicházejí kluci o poklady. Stejně ji jednou najdu a vykopu!

„Já mám pětikorunu,“ pochlubil se Vilda. Vždycky měl. Jeho otec byl velitel sedlecké pohraniční stráže. Matka pracovala v Jednotě, přivydělávala si otáčením aluminiových víček na litrovkách mléka, stříbrným dospod, fialovým nahoru, z polotučného vyráběla plnotučné, místo dvou korun tři. Doma byl často kravál:

„Ty to nevidíš? Nemůžeš si dávat pozor? Že už bylo otevřené? Kurvy jednoťácké…“ Někdy jsem víčka otočil sám. Nerad, jen když bylo potřeba. Tři mlíka, tři kačky. Hodily se vždycky. Za ten řev to stálo.

„Já budu mít. Zítra.“ Vaca měl, když bylo potřeba. Nevím odkud, ale vždycky sehnal. Nevěděl jsem a raději jsem nic nechtěl vědět. Vaca šlohl cokoliv. Komukoliv. Když nebyl ve škole, občas totiž přece jen byl, objížděl na kole dědinu, statek, vinohrady a pole… Co sluníčko ukáže, měsíček přinese, smál se vždycky. Vaca se potmě nebál. S Vacou jsem se ničeho nebál ani já.

„Taky zítra přinesu,“ řekl tiše Matúš s provinilým pohledem někam tam nahoru, k nebi. Trochu, vážně jen krapánek, zčervenal. On má přístup ke kostelní kasičce, je syn kostelníka. V neděli dopoledne zvonil a ministroval, odpoledne hrál přede mnou levou spojku za Sokol Sedlec. Nejnižší třídu. Leví jsme byli oba.

Matúš mě učil ministrovat. Ještě loni jsme s bratrem museli, babička to vyžadovala. Měla v kostele svoje místo v lavici. Svůj zpěvník a bibli. Věřila. Dávala nám každou neděli po koruně. Bohu deset, přece jen mu ohledně vlastní budoucnosti věřila o něco víc.                              

Nedělní kostel jsme nesnášeli, protože bratislavská televize dávala indiánky s Gojko Mitičem. Babička slíbila otci, že když s ní budeme chodit, přepíše na něj vinohrad a sklep. Nevím tedy, proč do kostela nechodil on. Od Vánoc je s tím ale pokoj, babička přepsala sklep na strýce Jaru. Tata řval jak pominutý a kostel nám zakázal. Což bylo kvůli indiánkám dobře, ale kvůli financím zase ne. Chyběly koruny od babičky. A taky podíl na lupu.

Kdo to někdy zkusil, ví, že vytřepat drobné z milodarné kasičky je skoro nemožné. Bylo vždycky obrovské štěstí, když nějaká mince vypadla. Bůh si peníze hlídá. I výrobce kasiček ví, co jsou klučiska zač.

Matúš nás jednou postavil na hlídku a předvedl vlastní vynález. Odmotal kousek mucholapky ze zákristie a nacpal ji do lakomého otvoru schránky. Jemně, jako by pracoval s granátem bez pojistky, pikslou zaštěrchal a eskamotérským pohybem vytáhl přilepenou papírovou desetikačku.

Matúš zítra prachy mít bude. Všichni ostatní taky. Jen já ne. Ani náhodou jsem takovým rozmarným obnosem nedisponoval. Pět korun! Dvanáct velkých tureckých medů a sirky místo drobných nazpět. V Jednotě klukům vždycky vraceli sirky místo drobných. Na dospělé si netroufli.

Neuvidím nic! Hned jsem zavrhl všechny možnosti, které by mě ke kýženému bohatství přivedly. Ani jedna se nezdála uskutečnitelná, žádná nebyla legální. Ale že ji potřebuji vidět na svoje oči, to mi bylo jasné.

„Tak zdar! Zítra ve čtyři za barákem. Liba nás pustí přes dvůr.“

Vrátili jsme cihly, kterými značíme fotbalové branky, zpátky na hromadu, ať se po nás zase neřve, že furt něco roztahujeme, a šli jsme domů. Už se stmívalo. Zbývalo mi jen pár hodin.

Nakonec jsem použil nejkrajnější možnost, řekl si o pět korun mamce. Jen co se vzpamatovala z mého drzého požadavku a vrátila se jí řeč, neřekla Ne, jak jsem čekal, ale něco mnohem horšího, což jsem čekat mohl: K čemu?

Po každé z mých lumpáren mi trpělivě vysvětlovala, zatímco já si třel zmodralý zadek, že jí lhát nemám, protože je moje maminka a jí můžu říct úplně všechno na světě. No, v případě Liby Vozárové jsem si nebyl úplně jistý. S tou pravdou. Tak jsem lhal a vymýšlel si, až jsem si je vydyndal. Dost mě to potom na sebe štvalo, zdálo se mi čestnější vykrást poštu nebo tak něco, ale neměl jsem tolik času a možností.

Když mi bylo padesát a maminka slavila sedmdesátiny, stydně jsem se jí přiznal. 

„Stálo to aspoň za to?“ zeptala se a pohladila mne dojatě po hlavě.

„Tenkrát asi jo,“ řekl jsem. „Stálo.“

Usmála se na mě, jak to umí jenom maminky:

„Jsi kurevník po tatovi.“

Obviněný zrovna očima osahával najatou servírku. Maminka je světice.

Přišli všichni domluvení kluci z Kolonky. Libuna nám otevřela a vzala si od Imricha peníze. Schovali jsme se do garáže.

V garáži se na starých pytlech sušila vrstva obilí. Vozáři neměli pole, ale starý Vozár jezdil u statku na kombajnu, tak měli plnou garáž pšenice. Liba se svlíkla z tepláků, sundala i tričko a kalhotky. Sedla si do obilí na ty svlečené hadry a roztáhla nohy. Byla trochu baculatá, měla malá tučná prsa a několik tmavých chloupků na holeních a v klíně. Bylo mi dvanáct a poprvé jsem ji uviděl. Na svoje oči.

Stále častěji jsem se pak probouzel k ránu ulepený. Potom jsem se několikrát vzbudil dřív, ještě před tím, v nose pach prachu a vůni schnoucí pšenice, v očích představy, které mě přiváděly v úžas. Psal se rok tisíc devět set sedmdesát sedm. Niki Lauda se stal podruhé mistrem světa, ve 100+1 psali, že v Anglii přerušili televizní vysílání mimozemšťané, ale já objevil ještě něco mnohem zajímavějšího.

V třiapadesáti mi začalo vynechávat srdíčko. Po operaci mě dávali dohromady v lázních Teplice. V plynovém bazénku jsem se zeptal nejstaršího z nás: „Kdy to vlastně přejde, to puzení?“

Nedíval se na mě, ale na macatou prdel paní lázeňské, která se zrovna ohýbala pro ručníky:

„Synku, jestli tě tohle jednou přepadlo, tak nikdy!“

A smál se, jako bychom seděli v salónku hotelu Imperial a ne v okachlíkované nádrži s oteklýma zjizvenýma nohama na dřevěném roštu. „Nikdy!“

Dost mne tím vylekal.