krást se nemá

Krást se nemá, to je snad jasné. Říkali nám to ve škole a v kostele a všude. Že je to hřích a že bude potrestaný. Už jsem s tím měl nějakou zkušenost.

Když se krade a přijde se na to, následuje trest. Co se děje, když se na to nepřijde, mi už tak jasné nebylo. Babička říkala, že pak všechny lumpy potrestá pánbíček, jestli teda je, protože na konci života už nějak ztrácela víru. Že by se přece na tohle vůbec nemohl dívat. Tím tohle myslela každou chvilku něco jiného, skoro každý den se něco našlo.

Já s loupežením začal v první třídě. Byl jsem svedený Peťou Holečkem. Vlastně jsem nekradl, jen jsem u toho byl, pětikorunu ze sklenice vzal on. Krásnou, lesklou, taky jsem jednu z domu přinesl, třeba to byla zrovna ona. Pro děti z Afriky. Nebo možná z nějakého Vietnamu, už nevím. Peťa ji prostě vzal a řekl, že jdeme na zmrzlinu. Zdál se mi to dobrý nápad, tak jsme šli.           

V hospodě dávali zmrzlinu do oplatku, který smrděl pivem a kouřem z cigaret. Mně chutnal oplatek i zmrzlina. Jenomže až tam jsme nedošli. Pan ředitel Jakoubek nás odchytil ještě před školou, rovnou za uši, a protože mu to s tím pánbíčkem asi taky nebylo jasné, seřezal nás sám a hned. Já byl napravený na hodně dlouho, Peťa Holeček se stal policajtem.

Krást se nemá a kamarádit se sousedem Vacou vždycky hrozí výpraskem. Protože on krade i co nepotřebuje, jenom tak, že ho to baví. On je děsně odvážný. Jenomže dost nešikovný.

V Jednotě umí třeba dobře ukrást šumák nebo turecký med nebo Vitacit na hlavě pod čepicí. Jenže když jsem na něj jednou venku čekal, zrovna mu sklouzla a ono to všechno vypadlo na chodník. Na zadek jsem dostal i já, od Vildovy mamky, která tam prodává a děckám místo drobných vrací sirky.

Krást se nemá, ale chodit na statek do stohu pro slámu a seno nebo vylamovat kukuřici nastojato není krádež, říkával otec, protože ty kurvy to všechno sebraly nám, to jsou naše pole a naše sláma. Ani babička nic nenamítala. Jak se na to díval pánbíček, netuším. Ale jít krást do kamenné stodoly, která stála v zahradě Peňázů, s bratranci  Žabžou a Jarynem, to už bylo normální kradení. A děsně dobrodružné. Navíc dodnes skoro nepotrestané, takže taky občas přemýšlím, jestli on vůbec je a co bude pak.

Bratranci by mě s sebou nevzali, byli starší. Žabža ještě pořád je. Jaryn není, umřel na srdíčko, když měl dvacet osm. Od toho jsem teď o spoustu let starší já. Vždycky jsem chtěl být starší, aby mě furt nebuzerovali, ale takhle zrovna ne.

Šel jsem s nimi, protože mě babička měla o prázdninách taky na hlídání, z čehož byli oba nepříčetní. Chtěli, abych počkal v zahradě, ale slíbil jsem jim, že budu žalovat, že lezou přes zeď k Peňázům, tak mě neradi vzali s sebou.

Zeď byla stará, vydrolená, z velkých bílých šutrů vápence ze starých lomů nad Sedlecem. Skalky se těm místům říká. Vůbec se tam nesmí, jsou v pohraničním pásmu. Ze stejného vápence postavili v Sedleci skoro všechno, i náš sklep po Němcích.

V zarostlé zahradě Peňázů, kam nikdo nechodí, protože v domě bydlí už jen stará Peňázka, stojí stodola, taky z těch šutrů. Vydrolenými spárami se dá vylézt až k dřevěným dvířkům, která jsou zavřená jen na ohnutou skobu. Na půdě není nic zajímavého, jen jedno uvolněné prkno podlahy. Bratrancům se podařilo vytáhnout krajní hřebíky a prkno vypáčili nahoru šroubovákem. Zvedli ho, až se prohnulo a praskalo, a podložili ho dřevěnou vzpěrou, tyčkou z čehosi, aby se pod ním dalo spustit dolů do stodoly plné starých nádherných krámů.

Mně bylo hned jasné, že tohle je to tajemství, odkud se berou známky s Hitlerem a háknkrajcem, co s nimi kluci pořád kšeftují ve škole. Fašounské známky byly obzvlášť zakázané, snad ještě víc než bouchací kuličky, které uměl Jaryn vyrábět a na které jsem od něj vydyndal návod, už nevím ani za co.

Vyráběl jsem je z peroxidu vodíku, kyseliny citronové a pevného lihu. Ten se musí nejdřív nadrtit. Kuličky bouchaly úplně skvostně, stačilo do kousku alobalu zabalit kamínek a trochu toho prášku. Měnil jsem je za známky, brzy jsem nasbíral několik alb. Dá rozum, že návod jsem nikdy nikomu neprozradil, to bych neměl žádné další kšefty.

Ve stodole bylo všechno staré a zaprášené, nikdo do ní spoustu let nechodil. Kromě bratranců, což se nedá považovat za normální chození. Stál v ní hezký nábytek a v nábytku byly knížky a porcelán a fotky a noty a školní sešity, všechno z války nebo i dřív. Taky dřevěné modely letadel a lodí po nějakém klukovi, který byl na těch fotkách, a alba plná známek. Ne zasouvací, ale ty staré, do kterých se známky připevňují kouskem lepicího papírku. Všechno bylo psáno v němčině, protože Sedlec je Sedlec jenom chvíli, předtím se jmenoval Voitelsbrun

Prohlížel jsem si všechno naprosto nadšeně, tolik úžasných starých věcí! Ale dostal jsem od Jaryna jen jeden list se známkama a od Žabži slib, že mě seřeže, jestli o tom někomu řeknu. No, Jaryn už tady není a Žabži se nebojím. Babička umřela taky, jen pánbíček je prý pořád. Tak uvidíme.

Slézt z půdy do stodoly pod nadzvednutým prknem bylo snadné. Dostat se zpátky nahoru dalo o dost víc práce.

„Hlavně nepodkopni ten šprajc,“ šeptal mi Jarek, šeptali jsme všichni po celou dobu. „To by tě sklaplo jak past na myši.“

Tak jsem si dával velký pozor a hodně opatrně se vyšplhal zpět na půdičku. Jaryn lezl poslední, byl nejstarší a největší. A v tom najednou Prááásk!, ten šprajc sám od sebe vyletěl, když měl Jarek pod prknem ještě ruku až po rameno.

Řachlo to teda pořádně. Jarek křičel, ať to hned zvedneme, řval bolestí pod tím napruženým prknem, dalo nám práci ho vysvobodit. Nějak jsme se dostali dolů po šutrové zdi a Žabža zarýgloval dvířka, aby zvenku nebylo znát, že tam někdo lezl.

Jaryn zbledl, ale pořádně blbě se mu udělalo až u babičky v kuchyni, když pil z modrého smaltovaného kýblu, ve kterém byl žufánek a voda ze studny a na tom všem utěrka. Babička vodu doma neměla, musela ji nosit ze dvora. Studnu měla hned vedle septiku, dřív se to tak dělávalo.

Sklouzl ze židle na podlahu, úplně bílý a bez sebe, ale to už tam přišla i babička. Jarek měl štěstí, protože to nakonec odnesla jen zlomená ruka, i když měl už tenkrát špatné srdíčko.

Nikdy jsme nepřiznali, od čeho byla zlomená. Babička si vyčítala, že na nás špatně dohlíží, ale co si já pamatuju, nikdy nás doopravdy nehlídala. Jen byla někde v domě a my mohli lozit úplně všude. Často nám vyhrožovala, že nás Bůh potrestá, protože jsme potvory darebné a faluti, ale on si tenkrát vybral jen Jarka a nám dvěma neudělal nic. Teda zatím.

Krást se nemá, ale občas skoro není zbytí, protože některé věci se jinak sehnat nedají. Třeba plakát fotbalistů Argentiny, mistrů světa 1978, s Albertem Kempesem. Takové malé vloupání oknem do skladu za knihovnou, ve kterém se válí všelijaké časopisy a vyřazené knížky, to snad není ani pořádná krádež. Vytrhali jsme s Vacou jen pár stránek ze Stadionu a nějaké modelky v podprdách z Květů. V těch Květech jsem zrovna já byl nejšťastnější, protože jsem objevil i plakát Vinnetoua, jak sjíždí na kanoi řeku. Takovou fotku jsem ve sbírce ještě neměl ani malou, a tohle byl velký formát přes obě strany!

Vlastík o něm řekl svému bráchovi, který vlastnil nejlepší sbírku indiánů na celé Kolonce a taky uměl vrhat nůž a zabodávat ho na dálku. Házel i sekyrkou, do vrat od chlívku, za což byl každou chvilku ztřískaný od mamky, protože oni taťku neměli a všechno zůstávalo na ní. Ten plakát jsem s ním vyměnil za spoustu jiných fotek z filmů, byl to dobrý obchod.

A hlavně – já teda už stoprocentně věděl, že pánbíček není, protože jsem chodil do Sokola a do Mladých strážců hranic. Ale zase jsem předtím chodil i do náboženství a z donucení v neděli dopoledne do kostela, takže – co kdyby? A protože jsem furt musel myslet na Jarynovu potrestanou zlomenou ruku, přece kdo jiný by podrazil ten šprajc než pánbíček, když tam nikdo jiný nebyl, tak mi dost vyhovovalo, že se ten ukradený plakát dostal k Mirkovi. I když tohle teda, jak se to píše v knížkách, na mě nějak moc dobré světlo nevrhá.