hlídačem vinohradu

Na konci prázdnin dozrávaly hrozny. Hned se objevili první špačci. Větší hejno dokáže nehlídaný vinohrad poničit za půl hodiny, ptáci toho víc poškodí drápy, než sežerou. Řádky jsme zavčasu pokrývali sítěmi, ale oni špačci lezou i pod ně, když mají hlad. A hlídání jsme se stejně nevyhnuli, rozpis byl rozpis.

Když měli rodiče jinou práci, svěřili tenhle zodpovědný úkol mně. Dostal jsem svačinu, vodu a píšťalku. Na třímetrové věži pak byla připevněna železná radlice, do níž se při náletu hejna vztekle mlátilo kovovou tyčí, dělalo to děsný kravál.

Na hlídání vinohradu už jsem byl dost velký kluk. Ovšem ne zase tak velký, aby mi dospělí svěřili dělobuch a náboje, což jsem cítil jako pořádnou nespravedlnost. Běhat po obvodu vinohradu s píšťalkou mi připadalo dětské a pitomé a třískat do radlice nic moc dobrodružného.

„Ne abys tam zase chrápal,“ varoval mě tatínek, protože vloni jsem fakt usnul. Bylo krásné počasí a maminka mi přinesla deku a knížku a já si četl a četl… Vzbudil mě naštvaný Veverka, předseda zahrádkářů, a hned žaloval u nás doma, že místo hlídání spím.

Rodiče se začali úspěšně hádat, kdo z nich víc zanedbal moji výchovu. Tatínek se mě chystal fackovat pro tu děsnou ostudu a maminka mu zase bránila, že děti se netlučou. Tatínek křičel, že to jako od kdy, a že to byl blbý nápad dát mi s sebou deku a knížku. Jako by nevěděla, že se začtu a pak už nic o světě nevím. Což se mi stávalo fakt docela často, s tím čtením.

Maminka na něj spustila, že jsem ještě malý kluk, a tatínek už byl celý doruda, že on v mých letech dávno… On vždycky něco takového vymyslel, třeba že ve třech letech sám pásl husy a v osmi koně, ale kdo ví, jestli to tak bylo. Zkušeně jsem nečekal, až si vysvětlí, po kom jsem vlastně takový pitomec, a zmizel v podkrovním pokojíčku. Číst si knížku, nebo lepit ze špejlí, nebo stavět nějaký papírový model z časopisu ABC.

Ráno jsem šel do vinohradu sám, už za svítání. Špačci vstávají brzy. Ani mi nevadilo, že nemám opravdový dělobuch, protože jsem si do zásoby nadělal hromadu bouchacích kuliček. Můžu jimi práskat o silnici, co se táhne podél vinohradů, nebo o plechovou stěnu boudy pro hlídače.

No, o silnici raději ne. Minule mi do toho vjelo auto a řidič se asi polekal, že mu bouchla guma. Začal zběsile brzdit a já musel zdrhat do uličky u zastávky. Někteří šoféři jsou fakt citlivky, ať už jde o kuličky, nebo třeba o kluka na motokáře, který se chce svézt na pořádném asfaltu.

Jasně, knížku jsem si vzal taky, někdy je ve vinohradu nuda. To jsem ještě nevěděl, že se tu objeví soused Vlastík s Břeťou Machem, co jeho mamka dělá pošťačku, a že nám půjde o život. Protože vzteklí myslivci budou chtít svoji kořist.

Lovci práskali od rána na honitbě u Nesytu. Asi zajíce a bažanty, husy přilítaly na rybník až na konci října. Poctivě jsem obcházel vinohrad a ani nepískal ani nedělal řádný jiný kravál, myslivci pracovali za mě. Na obloze jsem žádného špačka neviděl, v tom randálu nebylo divu.

Tak jsem se svalil do trávy pod posed a četl si Sam vojak v poli ve slovenštině, dost se mi to líbilo. Navíc jsem si připadal vzdělaný trochu jako Ivan Mareček z Ovčárny, který taky četl knížky psané v cizím jazyce, německy. Pokud teda nebyl úplně opilý, což byl skoro pokaždé.

Kamarádi přijeli s kolečkem pro dřevo. Machovi měli jen malá kamínka v kuchyni a topili v nich vystříhaným révím, které nechali od jara schnout ve vinohradu, když z něj nejdřív nadělali otýpky. My jsme topili uhlím v kotli, měli jsme jako jedni z prvních na Kolonce ústřední topení. Vyrobili ho tatínek se strejdou Jarou. Skoro vůbec netopilo a bylo pořád buď zavzdušněné, nebo bez vody.

Kluci naložili réví na kolečka a potom jsme blbli pod špačkárnou. Zabodávali jsme nůž do kmenu ořechu, jak to skvěle umí Gojko Mitič ve filmech, a hráli roztahovanou s dýkou nalezenou na poli. Dýka byl jen ztracený zub z kombajnu, ale jako dýka vypadal a do hlíny se zabodával výborně. No, a potom přiletěl ten bažant.

Bažant spadl do vinohradu spíš jako šutr z nebe, než že by přiletěl. Zasvištěl mezi řádky s divným zaskřehotáním, z kterého mi přejel mráz po zádech. Vyběhli jsme za ním všichni tři, já uličkou, kluci si cestu krátili podlézáním drátů. Našli jsme ho za chvíli. Divoký barevný pták ležel pod hlavou vinohradu a byl už úplně mrtvý.

Vlastík zvedl bažanta za zadní péra a vítězně ječel. Břeťa ho zvídavě okukoval, on je dost opatrný. Já už ho viděl na pekáči, snídal jsem jen kousek chleba s marmeládou a svačinu jsem snědl hned ráno taky. Pták byl krásně zbarvený a měl dlouhá ocasní péra, akorát na indiánskou čelenku. Řvali jsme nadšením, takové štěstí! Zároveň nám ale bylo jasné, že bažanta musíme propašovat přes parkoviště plné myslivců. Určitě byl střelený, sám od sebe k nám nespadl. I když jsme na něm žádnou krev neviděli.

Naše kořist byla macek, s ocasem měřila snad metr. Pod košili by se rozhodně neschovala. Jenže my měli vozidlo, kolečko plné réví! Stačilo úlovek šikovně zaskládat pod otýpky, zvládli jsme to za minutku. V poledne jsem měl přijít domů na oběd, v poledne špačci nelítali. Jít se najíst něčeho teplého jsem mohl jen proto, že doma byla maminka a tatínek o tom nevěděl. Moc by se mu to nelíbilo. Jaký oběd sakra? Já ve dvanácti tahal v lese pařezy a jedl jsem až večer… 

Sjeli jsme cestou dolů k točně, co na ní Rozika dostávala dárečky od kamioňáků. Od rybníku se k nám hrnuli myslivci, nejmíň deset jich bylo, a každý z nich měl brokovnici, nebo dvě.

„Kluci, nesletěl do vinohradu bažant? A necigaňte!“ vyjel na nás starý Kohút, otec Ivany, co jsem ji ještě nedávno miloval. Ta se teď se tahala jen se staršíma rukama.

„Ne,“ cigánili jsme tedy jednohlasně. Dělalo mi radost, že můžu tak krásně lhát zrovna Kohútovi, když se jejich Iva se mnou stejně nechce bavit. 

„Hoši, jestli kecáte, tak si vás podám!“ vyhrožoval nám jiný. Ale my už lhát uměli skvěle, bez začervenání. Rostli z nás praví muži, jak to po nás chtěl každou chvilku pan učitel Láník. Jen před maminkou mi lhaní moc nešlo, a nejde ani teď. Ona vždycky všechno pozná a ví dřív, než otevřu pusu, a to už je pak úplně jedno, co říkám.

„Žádného bažanta jsme neviděli a musíme jít na oběd!“ drze jsme trvali na svém.

Jeden z myslivců vytáhl placatku rumu. Napil se z ní a podal ji dalšímu. Ten zase jinému, dělili se poctivě.

„Co máte v tom kolečku?“ nedal si pokoj Kohút a já byl rád, že jejich psi zrovna slídili po poli za tratí s čumáky u země. Cvičený ohař by bažanta pod réví vyčuchal hned. Kdyby jen ohař, každý hloupý vesnický čokl by ho našel.

„Réví, nevidíte?“ smál se Vaca, on se smál skoro pořád a všemu.

„Nebuď drzý, nebo to řeknu mamě!“ slíbil mu Ivin otec.

„Csss…,“ udělal Vlastík pusou, ale potom už víc neřekl, ačkoliv nechal pusu údivem otevřenou. Zaraženě zíral do koleček. Tak jsem se taky podíval, kam tak vyjeveně čumí.

Hrůza! Jak jsme jeli z vinohradu, réví v kolečku poskakovalo a několik ocasních per vyklouzlo z korby! Teď visela Vacovi u nohou skoro až k zemi. Tušil jsem velký průšvih. Tohle nemohl přehlédnout žádný myslivec, toho by si všiml i slaboduchý Justýn od zastávky.

Už jsem to viděl úplně černě. Na výprask nebo ještě hůř, na žalování rodičům. Jenže jsme měli veliké štěstí, že myslivci se zrovna nalívali rumem a že Vaca je děsně pohotový a statečný.

„To je vedro,“ převrátil oči a v mžiku sundal tričko a hodil ho přes réví a zároveň i přes bažantí pera. Pak si na něj rychle sedl a poručil Břeťovi: „Jedééém!“

Břetík pochopil a rozjel se s révím i s přikrytým bažantem i s Vlastíkem na korbě ke Kolonce. Tenké nohy se mu třásly námahou, ale jel. Já běžel za nimi, pryč od těch nachmelených troubů, kteří si neumí uhlídat zastřelené zvíře, ani když je skoro lechtá brky pod nosem.

Vaca si bažanta domů vzít nechtěl, sebral by mu ho starší brácha Mirek. Jemu šlo hlavně o parádní péra z ocasu. Břeťovi jsme ptáka zase nemohli svěřit, aby se na nás pak dostalo. Jeho mamka byla dost šetrná. Ta je opatrná jak sviňa, říkával o ní kulantně tatínek. To jako že se fakt nepředá.                                                 

Bažant se nedá upéct na ohni jako kapr, nebo mladá slepice, to ví každý kluk. Bažant je tuhá potvora, divočina. Mojí mamce jsme důvěřovali všichni tři.

Hrdě jsem jí úlovek položil na stůl a čekal pořádné ovace. Maminka však žádnou velkou radost neměla. Po chvíli přemlouvání ale svolila, že nám ho k jídlu udělá. Nebude ho péct, jak jsme chtěli, protože je to určitě nějaká stará potvora. Raději ho uvaří.

Trápila se s ním pod pokličkou fakt dlouho. Nakonec z něj byla dobrá jen polévka. Tuhé maso nešlo dobře rozkousat, zkoušeli jsme to všichni. Broková polévka, jak podotkl Břeťa, když jsme se dostali až ke dnu. Olověných broků jsme v hrnci našli dvanáct, ty jsme si spravedlivě rozdělili taky.

Nakonec měl z bažanta největší zisk Vaca s těmi péry. Ale protože ho tak statečně zachránil, zasloužil si je.