kousek od Vídně

Sledovat československou socialistickou televizi mě bavilo stále míň a míň. Na pohádky jsem se ve dvanácti cítil až dost mužný, na pořádný film jsem byl podle rodičů zase ještě příliš malý. Pořádným filmem myslím něco drsnějšího, krvavějšího a pokud možno trochu nestydatého. Takových filmů dávala televize málo a navíc pozdě večer, neměl jsem šanci. Nahá prsa ve filmu Hra o jablko nebyla špatná, ale zase žádný zázrak. Na mizernou anténu domácí výroby jsme chytali zrnitě jen oba české programy a občas Bratislavu, když se anténou vhodně zakroutilo a počasí nebylo proti.

„Vole, včera byla na Vídni komedie s nahýma babama,“ chlubil se soused Vaca. Žil bez otce a maminka ho příliš nekontrolovala. Navíc měl staršího bráchu i ségru, takže jejich anténa byla věčně natočená na Vídeň a chytali několik rakouských programů. I reklamy na nich byly lepší než celé české vysílání. Ještě to bylo státem i rodiči zakázané, tudíž o to víc lákavé.

Trapné reklamy s panem Vajíčkem (BUMBUM Vitana vaří za vás! a Vlněný svetr z Pletany) mne nechávaly chladným. Ovšem rakouské mě nenechávaly v klidu. Vždycky dalo trochu práce a hodně dobrodružství se k nějaké rozumné reklamě dopracovat, ale stálo to za to! Bobříka odvahy mám z té doby splněného tisíckrát.

Dostat na obrazovku úžasnou, byť jen černobílou a často zrnitou reklamu z vídeňského programu, obnášelo v roce tisíc devět set sedmdesát sedm tohle:

Vyjít z podkrovního pokoje do tmavé chodbičky a přistoupit k dřevěným dvířkám vedoucím na půdu. Odjistit stejnou petlici, jakou máme na králikárně ve dvoře, a statečně vstoupit do tajemného prostoru. Prach, myši, pavouci a strašidla, to vše bydlelo v našem podkroví v neobyčejném množství a pestrosti. Ale když je klukovi dvanáct a chce něco vidět, tak musí. Jak nám to často říkal ve škole pan učitel Láník: Kluci, v životě je občas třeba překonávat strach a překážky! Tak jsem překonával, a poctivě…

Vstoupit na půdu nestačilo. Bylo potřeba vejít dovnitř a, Panebože!, až za roh! Za stěnou z heraklitu byla skoro úplná tma, pavučiny, a kouzelné zařízení pro vstup do jiného světa. Tlustá ocelová trubka opřená koncem o podlahu a připevněná objímkou k trámu. Přes střechu prostupovala až někam do nebe. Tyč televizní antény. Účinnější než ten největší dalekohled.

Trubkou se musela natočit správným směrem. Byla v objímce trochu volná, tatínek často „ladil“ místo Prahy Bratislavu, mívala lepší program. Ovšem já, velký kluk, už věděl, že občas natáčí anténu i směrem na Vídeň. Praha byla nekonečně daleko a obraz většinou hnusný. Bratislava o dost blíž a obraz o právě tohle dost lepší. Ovšem Vídeň jsme měli hned za rohem! Po zemi, skrz dráty s pohraničníky a vlčáky byla nedostupná, ale vzduchem to šlo.

Tatínek ladil hlavně večer, když si myslel, že už spíme. Televize pak mluvila německy a vysílala hanbaté filmy, ve kterých jódlovali a běhali po horách sedláci za děvečkami s opravdovými prsy bez oblečení. Jakože kozy venku, jestli vám to není dost jasné. Tohle mě tenkrát fakt dost zajímalo.

Já mohl Vídeň ladit jen přes den. Na trubce bylo takové poznávací znamení, rezavý flek, který když se natočil přesně k trámu s dávno nepoužívaným sušákem na prádlo, a když bylo příhodné počasí, a když zrovna neběžely rušičky naplno, a když měl člověk trochu štěstí, objevilo se na obrazovce vysílání plné úžasných reklam. Reklamy na cizí země s tanečnicemi nahoře bez. Reklamy na moře s krásnými slečnami v miniaturních plavkách. Reklamy na šaty s holými stehny modelek. Reklamy na podprsenky. Svět, který jsem ve svém věku znal jen z knížek a z mokrých mučivých snů. Svět, který jsem nutně potřeboval poznat.

Nejraději jsem měl reklamy na sprchové gely. Dámy za průhledným sklem, nahé, vlnící se v proudu vody… Co televize neukázala, to jsem si nadšeně domýšlel. Bylo mi jasné, že ačkoliv nás ve škole učili, že Sovětský svaz je nejlepší země na světě, tak já, až vyrostu, se musím nutně přestěhovat do Vídně. Vždyť i sochy na náměstích tam mají nahaté!

Rodiče občas přišli domů dřív, než by se hodilo. Stihnul jsem vypnout bednu, ale už nezvládl otočit anténu zpět. Když si pak pustili televizi a do obýváku nám vtrhnula němčina (zvuk vždycky předbíhal obraz nejmíň o týden), díval se na mě tatínek takovým velmi zkoumavým pohledem, a maminka laskavým a usměvavým.         

„Už zase s ní točil vítr,“ odváděl jsem pozornost a běžel na půdu a nezavíral za sebou, abych dobře slyšel. Pokud byli rodiče doma, na půdě jsem se nebál. Točil jsem trubkou a zdola se tlumeně ozývalo Ještě, ještě kousek, to je moc, zpátky, dooobrýýý!, aby pak po pár minutách tatínek vždycky řekl Zase tam hovno dávají… a Byls králíkům pro jatelinu?

Reklamy už se mnou moc nemávají. Ve Vídni jsem byl, ve světě taky. V Africe, v Itálii, na Ukrajině… Holky jsou všude krásné, ale ty úplně nejhezčí chodí naší ulicí. Něco o tom vím, sleduju to nepřetržitě přes čtyřicet let. 

Reklamy už mi dávno nechybí, někdy jich mám až po krk. Ale občas, když je mi smutno, by se hodilo mít na půdě tu kouzelnou trubku z dětství. Otočit ji rezavým flekem k sušáku a ocitnout se v jiném, dráždivě nepoznaném světě. To by se hodilo, fakt že jo.