MÁ TOHO MOC

 

"Nezapomeň na toho budíka, nejlíp okolo čtvrté."

"A no jo", zavrčím a v duchu si pomyslím, proboha dokdy budu dělat dceři taxikáře? Raději si ten budík ale zkontrololuju, nebylo by to poprvé ..

 

Přišlo jí, že ani nespala. "Vstávej Eli, za hoďku jede vlak", musíme pohnout. Cestou do garáže se trochu probrala, zatímco dcera fakt, že je čtyři ráno a tma jak v ranci, nepobrala vůbec. Zavřela garáž, klaply dveře a v autě bylo slyšet pouhé ranní vysílání rozhlasu. Jindy by bylo cestou otázek, řečí, smíchu, ovšem dnes, dnes to byl fakt zabiják a ticho.

"Co říkalas, že to máš tento týden za zkoušku? Marketingová komunikace? Nebo to máš až za 14 dní? Hm? Eli? Slyšíš?" Nikdo neodpovídal, zběžně tedy pohlédla do zadního zrcátka a hned jí bylo jasné, že milá Eli se na zadním sedadle sesunula a spí. Jindy jí hlava vykukuje a pusa se nezastaví, teď ale jakoby tam ani nikdo neseděl. Zesílila tedy rádio skrz přesný čas a na chvíli se zamyslela, že toto se jí snad za ta leta ještě nestalo, vézt dceru na nádraží a nespěchat, že? Eli? Co? Vždycky to totiž probíhalo podle naprosto stejného scénáře, do poslední chvíle dělala dcerka pořád něco jiného a důležitějšího, než by si balila věci na cestu.

… Má přece důležitý hovor, taky si musí vyžehlit vlasy a jít do sklepa najít ty modré tenisky, protože na koleji je nemá a to jsou prostě ty nej cool tenisky, co jí v Praze nesmí chybět. No a ty roztrhané rifle mami, tys mi určitě dala někam ty, kde jsou? v těch chci jet… Takže bylo pravidlem, že se k vlaku pokaždé dobíhalo. Dnes ovšem ne, dnes to bylo cosi nezvykle pohodové. Dneska hezky s noblesou. "Eli, to je tak prima, že dnes nemusíme spěchat, máme dvacet minut čas, to je snad poprvé, co máme takovou rezervu". Ovšem Eli zase nic, žádná odpověď. 

"Haló, vstávat Eli, nádraží".

 

Proboha! Pohlédla na zadní sedadlo, kde nikdo nebyl. Srdce jí v momentě bušilo až v krku. Zavrávorala. Panika. Myslí jí prolétl film ani ne dva roky zpět, kdy se nemocný syn ujišťoval, že věci kolem něho jsou reálné, že ano, má v ruce tašku a když s ní bouchne o zem, slyší bouchnutí. Nebo že v místnosti ta osoba je, protože ji přece fyzicky nahmatá. V panice a rozrušení začala dělat to stejné. Prohmatávala prostor zadního sedadla, že tam opravdu nikdo nesedí. Kufr! Co kufr? Přece ho Eli dávala do auta, musí tam být! Byl. Ne! Přece ten osud nemůže být tak krutý, aby i dcera byla nemocná. Bože dej, ať to není pravda. Že cestou nevystoupila na křižovatce a neskočila pod auto! Že nedoběhla až k řece na most! Že nebyla už schopná mluvit, protože nastoupila ataka!

Cestou zpět cinkla sms.

Rychle! Kabelku, kde mám kabelku! Mobil. Nové zprávy. Se strachem otevírá zprávu: Hej mami, tys mi ujela…

 

Chvilku trvá, než jí celá ta absurdní situace dojde. Veze děcko na nádraží, mluví s ním, dokonce si zaň i odpovídá, aby nakonec na vlakáči přišla na to, že ho v autě vůbec nemá! Že mu prostě u garáže odjede a ani si za tu téměř půlhodinu nevšimne, že jede sama?

 

Otevře dveře od pokojíku. Dcerka, už opět zabalená v peřinách, na ni pohlédne, zakroutí hlavou, a že "hej mami, dej se už do pohody".

 

Myslím, že mám v rodině prvenství ve smyslu: to nevymyslíš. Tuto historku dává dcerka velmi často k dobru, když se jí kdokoliv zeptá, a co mamka? Uvede ji slovy, "mamka toho má moc, představ si, že ... no chápeš to?"

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=R1l4q3DBPPY