Tíha nepochopeného okamžiku

 

Prochází se zamilovaný mladý pár, chlapec a dívka ruku v ruce přírodou. Chlapec zcela nezkušený a dívka lehce proškolená v oblasti randění. Je krásné listopadové odpoledne. Listí opadané na cestě pod pleší korun stromů, slunce naposledy svými paprsky šimrá po vlasech, je zesláblé, ulehá pomalu k zimnímu spánku do peřin zimních dnů.

Pár se pozastaví pod jedním z javorů ve stromořadí, na zemi se povaluje měkká závěj spadaného listí, když v tom dívka pustí chlapcovu ruku a sedá si.

 

Lichotivě se na něj pousměje a zeptá se:  

 

„Taky si jako malý hrozně rád blbnul v listí?“

„Jo, na to si vzpomínám, byla to vždycky sranda.“  

 

Dívka natáhne ruku k chlapci a pobídne ho, aby si přisedl k ní.

 

„Mám hrozně ráda, jak to listí krásně šustí, příjemně se v něm sedí“, rozzářili se jí oči jako čokolády a poposunula se, aby byla k chlapci opřená zády.  

Oba ucítili příjemný odér podzimu a užívali si společné nervózní chvíle.

Nastala taková ta trapná situace, kdy se jednomu a ani druhému nedaří prolomit barieru ticha.

O trochu zkušenější z dvojice se pokusí sebrat trochu odvahy.

 

„A nechtěl by sis tady se mnou třeba chvíli pohrát? Mohlo by to být fajn.“   

„Proč ne.“, zhodnotí chlapec situaci.

 

Dlaněmi si začne přihrnovat listí a navršuje pracně kupičku.

Dívka mezitím porozepnula zip u podzimní šustky a odepnula dva knoflíčky černé halenky. S prvním rozepnutím, hnědovláska odhalila krček a s druhým přichází pohled do říše chlapeckých snů. A že tady to bylo, jako když se roztahuje opona na začátku vyprodaného představení v první řadě sedadel v Národním divadle, které zanechá dojem nejen v myšlenkách.  

 

Nervozita visela ve vzduchu, oba přeci jen mladí a málo zkušení, seděli k sobě stále zády.

Za dívčinou se v pozadí ozývalo šustění listí. V hlavě se jí rojila představa, jak si chlapec nervózně odkládá. Nechtěla vypadat nezkušeně a odepínala knoflíček za knoflíčkem. Dá na intuici, jsme tu přece sami a postupně sundává bundu, poté halenku, až zůstává pouze podprsenka, stud odbourán!

Chlapec se zarazí, začíná mu připadat divné, že za ním vše ztichlo. Chvíli se nic neděje, i dívka znovu znejistí. Oba vstanou a otočí se k sobě čelem. Za chlapcem se tyčí hromada nastřádaného listí. Zcela si uvědomuje trapnost nepochopeného okamžiku a přihlouple se usměje. Koktajíc s otevřenými ústy, neschopen promluvit, jen zírá. Před ním stojí napolovic odstrojená kráska s husinou po celém těle.

 

Chlapec se po chvilce trochu sebere a nasadí tomu korunu.

„Tak co, kdo bude skákat první přes hromadu, aniž by ji zboural?“