NON LEGE ARTIS

       ŠANCE

 

       Osud zavrtí hlavou. Je něco, co by mělo být mojí součástí a na co, když žena pomyslí, zachvěje se.

     „Jsi neplodná?“

     „Doktoři mi nedávají šanci.“

       Manžel mě drží za ruku. Sklouznu pohledem po jeho tváři a jako bych procházela loukou plnou květin. Laskavé oči se usmívají.

       Brala jsem jako samozřejmost, že budeme mít děti. „Co jsem udělala špatně?“ Rozhodnuta se nevzdat přesto truchlím kvůli něčemu, co možná neprožiji. Nenaplněnému životu, prázdnotě. Trápí mě pocity viny a méněcennosti. Je v mém životě temněji, ačkoliv do něj tu a tam dopadnou zlatavé paprsky slunce.

       Obklopena kamarádkami, které jsou těhotné nebo mají děti: „Ty neposlouchej, tebe se to netýká,“ se dostávám do sociální izolace. Pláču nad zraňujícími výroky. Vzhlížím k nejisté budoucnosti plné stínů a v koutku mé duše procitá hrůza.

     „Nemáš na práci nic jiného, osude,“ poznamenám, „než v nevkusných myšlenkách posedávat a sázet na lidi?“ Jestlipak jste si všimli, že nikdy neodpovídá na to, na co se ptáme?

       Po čtyřech letech se stane zázrak! Jako když nůž cinkne o vidličku. Cítím se jinak. Jako by pršelo štěstí. Svírám v dlani klíč k naději. Bylo by přehnané, ba nezdvořilé tvrdit, že dny před tím nebyly k zbláznění ztřeštěné, bezprostřední, naplněné láskou.

       Přitulím se do Svaťovy náruče. „Zlatíčko.“ Nakloní se nade mnou a já pootočím hlavu, aby mě mohl políbit.

       Na kontrole mi sestra bere krev. „Za čtrnáct dní si přijďte pro výsledky.“ Při odchodu se lékařka otočí: „Dejte jí injekci.“

       V jejím hlase je něco, co mě přiměje se zachvět. „Co mám udělat?“ Strach není přesně to, v co jsem doufala. Poslušně nastavím zadek.

       Ochranný kruh nefunguje. Doma začnu krvácet. Jsem sama a nemám telefon. Horší situaci a bolest jsem nezažila. Hodiny se vlečou. Z očí se mi řinou slzy. Modlím se. „Ať je už konec...“

       MUDr. Kaššai, silný a rázný muž, sympatický blonďák, mi hladí ruku: „Další těhotenství bude v pořádku.“ Šerý soumrak žalu a skličující ponurosti oblečený do sterilního pláště.

       Smrt vzala za kliku a zjistila, že je odemčeno. „Myslím, paní,“ řekne zdvořile, „že nějaké zlato u sebe přece jen máte.“

 

       NA OKNĚ SEDĚLA KOČKA

 

     „Vidíš? Vidíš?“ pokřikují kočky za oknem na ptáčky. Rozčilením jim cvakají zuby. Mia otočí hlavu, tvář plnou očekávání. „Pomoc!“

 

 

Na okně seděla kočka, vidím to jako dnes, na okně seděla kočka...

 

 

 

 

       Sedím klidně s nervy napjatými jako struny. A na očích mám nalepené dvě lentilky. „Ale tady jste v bezpečí.“

       Podrážděně nadskočí. „Lhářko!“

       Tisknu k sobě neklidné ruce, abych cítila nějakou oporu. Nechci se hádat.

       Na sklo se přitiskne rozježený predátor. „Mňau!“ S úžasem kouká na zvenku nalepené ptačí pírko.

       Zachovávám klid.

     „Čím dřív něco podnikneme,“ naléhá, „tím líp."

       „Tancujte myši, kde která slyší. Která je hluchá, ať neposlúchá,“ pokouším se je rozveselit.

      Drzé zavíření sýkorky a pozornost lovců se znovu přenese na pomyslné venkovní kolbiště.

       Mia obřadně mrkne na Toma. „Je to jen pírko bez hlavy." Protáhne si hřbet. „Nikdy se nesnaž přechytračit kočku...“ V jasném denním světle jsou výkruty opeřenců ostřejší a krkolomnější.

     „Ujišťuji vás,“ poklepu jemně prsty, „že oceňuji,“ a mám ničím neodůvodněný pocit, že mě chápou, „jak rozumně a zpříma se k tomu stavíte."

       Na okamžik panuje ticho.

     „Zajímavé,“ hloubavě podotkne Tomík, „jak se to pírko ve větru houpá.“

       Je těžké je nemilovat.

     „Aspoň jsem je obklíčil,“ povzdechne si, „a ten chlapík jistě není daleko,“ zapřede spokojeně, „protože když jsem byl u okna před pěti nebo deseti minutami, žádné pírko nikde neviselo.“

       Lehce položím ruce na okraj parapetu a přitulím se k huňatému kožichu. „Mám vás ráda.“

       Něco něžného v mém hlase je přiměje se otočit. Dívají se na mě hlubokým pohledem s široce rozevřenýma očima, vyjadřujícíma důvěru a lásku.