NON LEGE ARTIS

       STÍN KRKAVCE

 

       Kamenitá cesta se stáčí přes ostrý hřeben s černými obrysy skal a houštin. V dálce za nimi vidí světlo. Zoufale pohlédne na své dlaně a setře z nich krev.

     „Miminko je mrtvé, Bože!“

     „Je mi to líto...“

       Země studí, pokrytá temnou krví. Opře se o ruce. Plazí se. Okraje hrobů se vlní a splývají v mlze. Cítí, jak jí tuhnou ramena. Vnímání zamlžuje cizí mysl. Otevřená vřískající ústa, zuřivý jekot a chroptění. Nářek a lítost. Prosba o pomoc.

       Část jí se chce vrátit, ale myšlenka na dítě ji pohání vpřed. Jako by slyšela jeho tichounký pláč. Zakrývá si tvář a hrbí se nad koleny.

     „Je tady… tady...“ šeptá v mysli svůdný hlásek.

       Nakloní se dopředu: „Kde?“

       Zářící paprsek světla. Nevinné oči, droboučká tvář. Líbezná jako anděl.

     „Broučku…" zašeptá. V očích se jí lesknou neprolité slzy. Hladí hedvábné chmýříčko vlásků a úsměv jí plní obličej kouzlem. Vnímá jeho dychtivost a v hlubokém pohnutí cítí štěstí. Líbá ho na ručky, do vlásků.

       Děťátko zavrní. Nastaví mu prso, aby se nasytilo. Náhle vydá podivný zvuk. Není to žvatlání, ani brumlání, spíš chroptění. Rozhlíží se kolem sebe jako by stiženo náhlou slepotou.

     „Ne!“ vykřikne žena hlasem ostrým jako výstřel z revolveru.

       Chlapeček se lačně přisaje a mlaská. Krmí se – mrtvý dávno před tím, než ho našla – její krví, kolem úst rozmazané šmouhy. Zatíná ručky do kůže a: „Ach...“ rozřezává jí podbřišek.

     „Miluji tě,“ šeptá s upřímnou lítostí, nad níž ční nekonečný mramorový náhrobek. Pod ní se rozlévá rudá kaluž. „Opustil jsi mě, Bože?“

       Teplá záře za černými lesy je sytější a jasnější.

 

     „Slyšíte mě? Haló… proberte se!“

       Nevlídná strohost nemocničního pokoje. Stín krkavce halí mé srdce a mrzne pod ním proud slz. „Nechte mě spát.“

     „Nikdy tě neopustím,“ rozmlouvá ke mně v měkkých konejšivých tónech hudby, „a nikdy se tě nezřeknu.“ V chladné temnotě žalu probleskuje světlo. Konečky prstů se nepřítomně dotýkám srdce.

     „Odhrňte si košilku.“ Dostávám do zadku injekce penicilinu. „Hotovo.“

       Sebere mě to zatraceně víc, než bych chtěla. Všechno ve mně křičí a trhá mě na kusy.

     „Máš neprůchodný levý vejcovod. Rozumíš tomu, co říkám?“ sklání se nade mnou osud. Poplašeně zamrkám. „Kvůli potratu jsou na něm srůsty...“

     „A já myslel, že jsme s tou smůlou skoncovali!“ zvolá nešťastně anděl a odplivne si. Klesám hlouběji a hlouběji až tam, kde je podle Danta nejhlubší peklo.

 

       NOS PLNÝ PAVUČIN

 

       Přijde za mnou oblečena tuze hezky, černorudě. „Nehněvej se,“ dodá, když prudce trhnu hlavou. Nemaří čas formalitami, důrazně, ač důvěrně se mnou hovoří. Hlasem jako polnice burcující mrtvé.

     „Co chcete?“

       Popojde o tři kroky dopředu a položí mi ruce na ramena. „Jsem tvoje bolest.“

 

       Zhluboka se nadechnu a mátožně vstanu. Cesta vedoucí do kuchyně je náhle strmá jako schodiště. Kočky oddechují, hodiny nešílí. Někdy neudrží rytmus a zběsile tikají do útoku. Potíže upadnou v zapomnění, když se mi o nohy otře kočka. Pokouším slepit ulomený hrot naděje.

 

 

 

To jednou ráno jsem si všim, že mám nos plný pavučin.

 

 

 

       Myšlenky jako opilí čmeláci krouží kolem hlavy a bzučí. Zaháním přání na další odpočinek dubovou metlou a zametám je pod koberec.

     „Hádanka,“ zapřede Mia. „Kam schová moudrá žena smutek?“

       Zamyslím se. „Do hebounké deky a do polštářů?“

     „A kam schová radost?“

       Skloním se a obejmu ji. „Do něžné kočičí náruče!“

       Otře se mazlivě hlavou. „Nemohu se zdržet prohlášení, že se najde jen málo vznešenějších skutků,“ odmlčí se, aby si uspořádala myšlenky, „než je objetí této ženy,“ najednou mám pocit euforie, „která sama prostovlasá čelí osudu se zlomenou šavlí v ruce.“

       Usmívám se. „Umřu,“ poznamenám, „jak se zdá, bezmála zrovna tak na frustraci a vyčerpání jako proto,“ dělá jako by nic a olizuje si tlapku, „že jsem zasažena řadou tvých lichotek, které mi radostným šokem zastaví srdce.“

       Sunu se po kuchyňské lince a stírám rozsypanou kávu. Otočím se a za zády mi stojí klokan. „Klucipísek!“ pomyslím si, „kde se tady vzal?“

     „Hello, babe,“ promluví vačnatec lidským hlasem, „do you speak English?“ Odkašle si: „Eh...“ a podívá se do slovníku: „nasdar!“ Podle nejnovějších dat 76 % klokanů mluví anglicky.

       Spadne mi brada. Nejsem si úplně jistá, co mám udělat. Snažím se vzpomenout, jak si udržet duševní pohodu podle poznatků z praxe od známého psychiatra. „Hello,“ pozdravím ho a váhavě dodám: „Skippy?“ Nic z jeho chování neosvětluje ani jeden temný kout mého mozku.

     „Ívi!“ volá. Snaží se upoutat moji pozornost škrabáním. Tipuji, že jde o druh Petrogale xanthopus, poměrně vzácný. S nakloněnou hlavou napjatě čeká na další vývoj situace.

       Rozrušeně si nasadím brejle. „Drink?“ Přátelsky zamrkám. „Coffee?“

       Klokan se ukloní. Dráp čtvrtého prstu na noze se mu zacuká. Asi bych měla být nadšená. Ale zdá se mi, že dost dobře nechápu podstatu věcí. Zatím jen uším jen malé cosi, které chce mermomocí ven.