NON LEGE ARTIS

       OSTŘÍ Z OBOU STRAN ČEPELE

 

       O půl roku později následující události donutí osud, aby opustil dveřní výklenek, kde se schovává, aby si dal dvacet, ale než může otevřít ústa, věci naberou nečekaně spád.

     „Mimochodem,“ podotkne dodatečně v předstíraném údivu a s děsivou upjatostí, „nezdá se ti, že někdo zvoní?“

     „V jistých okamžicích zoufalství je leccos dovoleno,“ pomyslím si a otevřu dveře.

     „Dobrý den.“ Legitimují se. Policie? Projede mnou bolestný pocit. „Co se stalo?“ Má přijít něco, co mi navždy změní život.

     „Jen nějaké nedopatření. Potřebujeme, abyste jela k rodičům,“ chovají se způsobem, který mi má být varováním, „vše se vysvětlí,“ a s nepřístupnou zdvořilostí.

       Osud zapíská. Při pohledu na jejich uniformy, vážné tváře a lesknoucí se odznaky je mi zatěžko uvěřit, že přinášejí zprávy tak nevinné, jako je tvář cherubína. Obavy se vzepnou do děsivé výše a točí se mi nad hlavou jako lopatky větrného mlýna.

     „Byl jsem tady hned vedle a najednou jsme zaslechl...“ rozčileně zaskučí anděl.

       Prosebně se nadechnu. „Teď ne...“ Píšu manželovi vzkaz, aby věděl, kde jsem. Nejstísněnější z mých představ se tyčí nad příkrým zeleným náspem a otřásá se jako když kolem projede vlak.

       Rodiče jsou v pořádku. Díky bohu! „Mami? Tati?“ Třeštím oči. Ještě mi nic nedochází. Stojíme zaraženi a nechápavě na sebe koukáme. Jsme jediní, kdo předpokládá, že se jedná o nedorozumění.

       Policista bere tátu stranou. „Pane Macek...“ Dívá se mu zpříma do očí. Vzduch houstne napětím.

     „Tati?“ Bere mě zdrceně za ruku. Ani teď si nechci nic připustit.

     „Stala se tragická nehoda.“ Jeho hlas podivně drhne a strhává z mé kůže poslední zbytky naděje. „Svaťa spadl z mostu...“

       Bolest vytryskne a rozstříkne se jako jasně červená tepenná krev.

     „Cože?“ Pootočím hlavu, ale připadá mi to jako obrovská námaha. V jednu chvíli je vše normální, v další je beznaděj a tma. „Z mostu?“ Nedokážu si vzpomenout, kde je v Hodonicích jaký most.

     „Z lávky nad železničním nádražím...“

       V okamžiku se mi hroutí svět.

 

       Do srdce se ostřím nahoru zabodne špička meče a nabroušená čepel se zakousne hlouběji a hlouběji, aby krev mohla volně stékat směrem ke hřbetu rukou a do sepjatých dlaní.

       Ve chvíli, kdy klopýtavě a potácivě přiletí anděl, dozní píšťala a vlak odsupí do nejbližší stanice. „Ívi...“ hovoří se mnou důvěrně, jak se dá očekávat od bytostí, které se navzájem znají.

     „Mně to nedává vůbec žádný smysl!“ Vybuchnu. „Já tomu nevěřím!“ Pronikne mnou pocit něčeho, co už dávno vím a vidím znovu.

 

       VLČICE

 

     „Někdy nedostaneš možnost volby.“ Stará šedá vlčice ležící stranou stezky, s krvácející ranou na boku, zakňučí. Pojednou se zarazí, poděšena hlubokým stínem na úzkém výstupku. V měsíční svitu její srst jakoby utkaná ze stříbrných vláken.

     „Rozervalo mě to drápy,“ sklopí zrak a vtáhne vzduch do plic. „Ukrutná bolest. Snažila jsem se výt a křičet, bránit se,“ vydá chraplavé zavrčení.

 

 

Den ti u nohou leží, nemáš strach, když se stmívá, po boku vlků běžíš, jiní je slyší výt a ty je slyšíš zpívat.

 

 

 

       Odplazí se pod vysoký převis, který ční skoro jako křídla k vysokému nebi. Převrátí se na bok a řítí se skrze husté křoviny lemující sráz. Rozhlédne se, zmateně a udiveně, když se skutálí do trávy.

     „Citt citt citt citt, sett sett sett čatt, čiterídia.“ Sameček pěnkavy ztratil svoji plachost a předvádí pestré barvy a zpěv.

     „Měla bych být pořád na pozoru, ve střehu,“ opovržlivě vycení zuby, „jenže jsem slabá, nedokážu už běhat se smečkou.“ Zalapá po dechu a přitiskne čenich k hrudi. „Nedokážu lovit.“ Upírá oči do prázdna.

       Do místa jejího odpočinku není vidět ani shora z cesty, ani zdola z údolí. „Tady jistě umřu,“ pomyslí si. Leží na zemi a čeká.

     „Tyt-týt,“ upozorňuje brhlík lezoucí po kmeni hlavou dolů samičku, že vletový otvor dutiny je přiliš velký a je třeba ho zazdít.

       Z okamžitého vnuknutí, že možná hrozí nebezpečí, ji zamrazí. Měla by se vydat tlupu varovat? Snaží se objasnit zvláštní důležitost intuice, ale má pocit, že ji to vede do ještě neproniknutelnější tmy.

       Hejno vrabců si načechrává peří. Nejhašteřivější z nich si podřepne a poskočí za potravou. Otočí za ním hlavu. Šramot ustane. Tohle to znamenat nemůže. Místo, aby hlídala cestu po úbočí, pozoruje stromy a houští, které by, sám neviděn, mohl obsadit nepřítel.

       Večerní vzduch se plní zvuky lesa. Hlasitými klouzavými hvizdy, klepáním a pískáním. Čiperný budníček lovící hmyz, s nezaměnitelným „Cilp calp calp,“ prolézá keřem.

       Zapraská větev. Obnaží tesáky, ale k jejímu údivu, „Je to marné,“ pomyslí si a chvěje se, z tlamy nevychází žádné vrčení. Rezignovaně se přitiskne k zemi.

       Veverka chvátá k vysokému stromu. Ke svému uspokojení pozoruje, že nikdo cizí do jejího doupěte nevkročil. Oloupe šupiny šišek a odhodí je stranou.

       Vlčice se pokouší zvednout, aby se mohla nadechnout, ale už se jí to nedaří. Tělem jí proběhne křeč skrz záda až do tlapek. Nevidí světlo, ale jen stíny. Leží a čeká. Smrt je blízko.

     „Zeptej se mě, jestli se bojím,“ ptá se sama sebe, „a já ti řeknu, že ne.“ Drápy vykreslí krvavé stopy po celé délce země. Její oči se naplní temnotou.

       A pak za úplňku je slyšet děsivé vytí, jež nejde rozpoznat ani zapomenout. Přestává se hýbat a bojovat. Vůkol se rozezní tesklivá vlčí píseň.