NON LEGE ARTIS

       PROPAST

 

       Mluví na mě. Něco mi říkají. Co to je?

     „Řekni mi o tom snu.“

     „Budím se s pláčem. Ochromená hrůzou. Lomcuje mnou zima. Co to znamená?“

     „Co se děje?“ Manžel mě objímá, konejší. „Tváříš se divně.“

     „Panebože!“ Drkotají mi zuby a jsem bledá jako stěna. Za bílého a přízračného jitra čím dál ostřeji vystupují obavy, jako by nakreslené černou tuší.

       Zamračí se. „Byl to jen zlý sen.“ Kývne hlavou.

     „Ale nešlo o obyčejný sen?“

     „Ne.“ Odháním děsivé pocity upřeně nahlížející do mé mysli. „Měla jsem živé a silné tušení. Předzvěst toho, co mělo přijít. Volání vyděšené duše, která chtěla, abychom ji vyslyšeli.“

     „Co se stalo?“

     „Jdeme po horách. Kamenitá půda vypadá šedě, na obloze se stahují temné mraky. Svaťa první, já v jeho stopách. Zvednu hlavu. Před námi zeje ohromná a děsivá propast. Ztuhnu hrůzou. Nedívá se dopředu, ale upírá oči k zemi… nakročí... a... padá dolů...“

     „Chceš říct...“

     „Jako by se zastavil čas. Prohlubuje se a posouvá od viditelných spojení k neviditelným. Přepadá mě panika. Mám dojem, že řvu každým vydechnutím, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Tak hrozně prosím, aby nic z toho se nestalo.“

     „Cítíš vinu?“

     „Ano.“ Vznesu ruku na půl cesty k čelu, ale spadne zpátky. „Měla jsem být ve střehu. Měla jsem ho varovat. Držet ho. Ale neudělala jsem nic. Seběhlo se to příliš rychle. Viděla jsem, jak padá. A pak dole jak bezvládně leží.“

     „Kdy se ti to zdálo?“

     „Dlouho předtím.“ Zaváhám. Snažím se myslet na něco jiného. Na cokoliv. „Zabil se pádem z výšky. Z lávky nad vlakovým nádražím.“

 

       Smrt nastala okamžitě. Policie případ řeší jako nehodu. Na všechno je příliš pozdě.

       V den, kdy zemře, se se mnou ve snu přijde rozloučit. Zadumaně stojí, mlčí. A pak zmizí. Až po probuzení je mi zřejmé, co se stalo. Musím ho vidět.

       Vypadá, jako by jen spal. Skloním se k polibku. Vyrovnaná tvář anděla – ucuknu - je jako z ledu... To vědomí pálí víc, než rozžhavené železo. Oč pomaleji vnímám, o to silnější je zděšení. Sotva zaslechnu, jak se za ním těžké dveře naposled zavírají.

       Táta mě bere kolem ramen. „Pojď.“

       Rozrušená šokujícími událostmi se stěží vyznám ve vlastních pocitech. Bludiště, které nemá vůbec žádný střed. Šílená a krutá smrt. Bolest! Bezmoc! Utrpení! Osud – který si jenom promáčel boty, nic víc, jak se brodil v krvi - nelidsky vkročil na kraj útesu a prolomil hranici mezi zemí a nebem. Životem a smrtí.

 

       Sedím u okna s výhledem do zahrady, která žhne v paprscích symbolu síly, lásky a štěstí. Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka? Jít dál, jako by se nic nestalo?

       Všimne si mě dřív, než já jeho. „Odpusť,“ zašeptám.

       Modro jeho očí prosvítá skrz slunce. Jsou dokonalé a završují tvář způsobem, díky kterému je krásný. Pokouším se představit si, jaké by to bylo, kdyby nezemřel. Opřu si čelo o ruce. V posledních večerních paprscích se lesknou a hoří na záhonech květy rudých růží.

 

       SOUDCE

 

       Jako kdyby mi četl myšlenky. Vím, že to dělá. Hlavou mi běží představy útočící na city a zpochybňující hodnověrnost zdravého rozumu.

 

 

Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil

moudivláčka a kdosi strašně ublížil .

 

 

 

       Zaraženě si ho prohlížím. Vlasy má rozcuchané, plazí se po rukou a po kolenou, sem tam si ťukne na čelo. „Zdržím tě jenom na okamžik,“ praví, uhlazuje si černý hedvábný talár a bílé licousy. „Pořád jsem chtěl, aby se dal ten staromódní tunel pryč a místo něho se zřídil 3D eskalátor,“ zabrumlá nespokojeně pod vousy.

       O tři hodiny později ještě pořád setrvává v mé přítomnosti. Ustaraná boží tvář s bělostnými vousy, vysoké čelo zbrázděné vráskami. Dobrosrdečnost tak smutná, jako by vycházela ze zlomeného srdce.

     „Prokaž mi laskavost a vyslechni mě.“ Usměje se. „Smrt sama o sobě není nic dobrého, ani špatného.“ Stojí s hlavou nachýlenou a něčemu naslouchá.

     „To má sotva co dělat s fakty,“ pravím zaškrceným hlasem, „ale jestli si jeho Ctihodnost přeje, abych se zpovídala ze svých pocitů,“ odmlčím se, „samozřejmě tak učiním.“

     „Kdepak,“ prudce zavrtí hlavou. „S politováním musím říci,“ nahrbí se a vypadá jako by jen těžkopádně obstarával své povinnosti, „že jediné, co působí potíže není otázka „proč?“ ale „kdy?“

       Ocitám se v úzkých. I kdybych snažila sebevíc, nedokážu obhájit jediný argument.

     „Lomcuje tebou zármutek a upřímný hněv. Zprošťuji tě povinnosti potvrzovat fakta, která už jsou zcela zřejmá.“

     „Och,“ poznamenám tichým hlasem.

       Hledí mi zpříma a pronikavě do očí. „Nebyl spáchán žádný zločin.“ S jasným a upřímným zájmem si mě prohlíží.

       V naprostém zoufalství napustím vodu do konvice a uvařím trochu zeleného čaje.

       Nehnutě čeká. „Mrholilo a schody na lávku byly namrzlé. Měl jednu ruku v kapse. Uklouzla mu noha a…“ odkašle si. „Děkuji za čaj.“

       K mému překvapení se labužnicky napije a hovoří vlídnými slovy o zázraku vzkříšení, dokud nedopije poslední doušek. „Nejlahodnější čaj, jaký jsem za poslední stovky let pil,“ poznamená. „Jsem nemotora,“ omluví se důstojně, když si pobryndá talár.

       Vtíravé myšlenky se rozletí. Prostupuje mnou chlad jako mlha z řeky a procitá strach. Ale mohla bych přísahat, že zahlédnu i něco, co se podobá pochopení.

     „Ten tunel je dlouhý a každý, kdo jím projde,“ tváří se zaujatě a zamyšleně, „jeví se proti světlu na druhém konci jako silueta.“ Odhrne závěs zabraňující pohledům zdola. „Už je dobře...“

       Zvednu překvapeně hlavu. Při pohledu na tenký pramínek zářícího světla linoucí se z nebeského blankytu jsem trochu vyvedená z rovnováhy.

       Počká, až se podívám - ruka se mu zachvěje právě ve chvíli, kdy si uvědomím, že shora se dívá milovaná tvář s jasnýma modrýma očima - a závěs zase kvapně spustí. „A teď,“ dodá, vytáhne z kapsy jakýsi sešitek, energicky jím listuje a pak se ke mně starostlivě nakloní a tichým pevným hlasem pronese: „Je mi to líto...“