SPOČÍTEJ SI SVOJE ŠTĚSTÍ

 

Umřeš na ploché nohy, říkali jí v mládí, a taky že jo, často se tak cítila. V absurdním světě se dějí občas věci. Absurdní svět je bláznivý.

Dnes ale ne, dnes se tak necítila. Ještě než otevřela oči, spočítala si své ranní štěstí, co se s každým novým dnem o jeden řádek rozroste:

 

Večer mohu jít spát do postele

Ta postel je má (zaváhala)

Mohu v ní setrvat celou noc

Nemusím z ní za zvuku sirén utíkat

A mohu se v ní i probudit

Vstanu a může být slunce

 

Je to málo?

Už 6 štěstí během 8 hodin

 

Mohu se opláchnout v koupelně

Dokonce pod tekoucí vodou

Navíc i teplou vodou

Jde elektřina

Mohu mít horký čaj

Nebo kafe

Já si mohu vybrat!

Něco zakousnout

Moje dcera může do školy za kamarády

Já mohu do práce

Zvolím si svobodně oblečení

Aniž bych se provinila

Mohu beze strachu

Vyjít na ulici

 

Mohu

Mohu

Mohu …

 

Otevřela oči a přidala:

 

Nemusím se probouzet sama.

Mohu snídat ve dvou.

 

To s ní zatřáslo, přidala řádky dva!

Hm, při vší skromnosti šťastné duše, vědomé si, co lidí se ptá, jak být v dnešním labyrintu šťastný, by to asi byl velký šok, tedy poslední řádek upravila:

Jak je mým zvykem, nesnídám.

 

Protáhla se a ještě zůstala zachumlaná v peřinách. Musela si ujasnit, jaký je den, a hned poté, co projela poštu, se s výdechem obrátila nabok, že nemusí do práce.

Z bloumání v polospánku ji brobral zvuk posuvných dveří v ložnici. Jemným dotekem na tvář ucítila po letech pánský parfém v intimní blízkosti a hned na to vůni kafe.

 

"Říkala jste turka, že ano? Tak prosím …"

"Dobré ráno", špitla nejistě, jakoby zapomněla, kde spí.

Posadil se na okraj postele a dlouze se na ni zadíval.

"Ó né", s uzarděním maturantky se pokusila natáhnout rožek peřiny přes obličej.

Chvíli počkal, bylo mu to jasné. Nato oba vypukli v nečekaný smích. Bylo to úlevné. A bez zbytečných slov.

"Zajdu něco koupit ke snídani, nejsem zařízený na dámské návštěvy, nic tu nemám. V té starožitné skříni jsou čisté ručníky a koupelna je, vždyť víte," dodal se šibalským pomrknutím.

 

Dveře bouchly a ona se ocitla sama v cizím bytě.

 

Tak si to hezky ujasni milá. Včera navečer proběhla ta avizovaná vernisáž a křest nové knihy v literární kavárně. Ano. Kam bylas oficiálně pozvaná svým významným dodavatelem. Ano. Bylo tam dost lidí, dost hluku a  .. vynikající raut. Ano, raut. Raut? Tak co ksakru dělá tady? Uvědomila si svou živočišnost, s jakou přistupuje k dobrému jídlu a pití. Ach bože! Zase se nekontrolovala!

Pomalu vstala a začala si prohlížet byt. V kuchyni na stole byly rozbalené včerejší noviny, vedle sklenice vody a šumivé tablety Gastro-AD® komplex. To ještě nezná, přečetla příbalový leták, vypila a šla na to kafe. Kafe bylo silné, s vysokou pěnou, co udrží lžičku, přesně tak jak to má ráda, což bylo s podivem, ale patrně i na to došla včera večer řeč. Šaty našla pohozené v obýváku, který jí připomínal pokoj u Josého ve Frigilianě, kam za studií jezdívala na jeho pozvání. Dřevěná podlaha, malý, ručně tkaný běhounek, komoda, dvě široká čalouněná křesla, co neodolala vyzkoušet, nízký kulatý stolek z jantarového dřeva a starožitný skleník s věrohodnou patinou času. Zaujal ji, především kvůli množství knih, hlavně obrazových publikací, tedy nahlédla. Picassův svět, Pieter Bruegel, Hieronymus Bosch, Toyen .. hm .. pán si potrpí na kvalitu, tak co tam ještě má? Posune část knih, aby se dostala do zadní řady, a ejhle, Dějiny sexuality? No podívejme, tak to by stačilo, a vrací vše na své místo, přece jen, může tu být každou chvíli.  Náhle jí však do oka brnkla známá obálka, vyndala tedy knihu a s údivem hledí na nedávné vydání debutu své sestry Své šílenství si hýčkám. Trochu ji to překvapí, jak se asi knižní prvotina neznámé autorky dostala do knihovny tohoto sympatického chlapíka? Ano, jistě jako známý spisovatel sleduje dění na literárním poli začínajících autorů, ale že zrovna ségra? A ještě s její fotkou a osobním věnováním? Tak to by ji zajímalo. Rychle vše urovná a pádí do sprchy.

Když z ní vyšla, byl už doma. Na stole ležely čerstvé bagety, sýr, šunka a spousta nakrájené čerstvosti rozmanitých druhů, co některé ani nepoznala.

"A to jste nakoupil kde, je to jakobyste právě přišel z jižanského trhu," pravila udiveně a začala ďobat z talířků.

"Necháte to," pravil s úsměvem a lehce ji plácnul po ruce, "u mě se snídá u stolu".  Poslechla a způsobně se posadila.

"A u toho stolu, smí se jíst v županu?" dovolila si lehkou provokativní otázku.

"Ve výjimečných situacích, jako je tato, smí. Prosím, přejete si čaj nebo snad kakao?"

Bože, udělal kakao!

"Čaj bych si prosila."

"To ale děláte velkou chybu, protože večer už budete doma a neochutnáte to nejlepší kakao ve městě."

Chvíli se zamyslela a mazanou otázkou "Nebo?" ho nechala domyslet to, co si sice nepřiznala, ale myslela na to.

"Nebo zůstanete do večera, to myslíte?"

"Ano. Jsem opovážlivá?"

"Vůbec ne, jste přímá. Dáte si vajíčka? Právě jsem je dovařil."

Pustil hudbu a pár minut bylo ticho, sem tam cinkl příbor či lžička a vzduchem jakési lechtivé napětí. Vnímala, že se celou dobu na ni dívá. Nevydržela to už a zeptala se, co na ní tak pozoruje.

"Víte, už včera jste mě zaujala svou chutí k jídlu, jste při něm tak přitažlivá."

Zdvihla oči od talířku, něco s plnou pusou zamumlala a pokračovala v tom živočišném rituále, u kterého měl člověk dojem, že nic jiného kromě jídla v ten momet ta žena nevnímá.

"Úžasné, děkuji moc, běžně nesnídám, ovšem dneska jsem udělala vyjímku," řekla asi po půlhodinovém hodování a decentním říhnutí.

"Chutnalo vám?"

"Velmi."

"Tak to jsem rád, u mě totiž ženy snídají."

"Prosím??"

 Zařehnil se.

"Tak nějak jsem se trefil. Co máte dnes v plánu, mohu vás pozvat na oběd? Před polednem musím do firmy, ale pak mám až do večera volno, byla jste už na té nové expozici v muzeu?"

"Nebyla, půjdeme?"

"Skvělé, v tak příjemné společnosti, a cestou koupíme čokoládu a čerstvou šlehačku, pro dokonalý požitek."

Před domem se rozloučili a každý opačným směrem vyrazili za povinnostmi všedního dne.

 

…

Poobědvali v osvědčené restauraci s poctivou českou kuchyní. Pomalu si začal zvykat na její obdivuhodný apetit. Vnímal ho v každém jejím soustu a následně výrazu. Jedla snad celým tělem. Překvapivě však tentokrát nesnědla úplně všechno a s téměř proviněným výrazem se omlouvala čísníkovi, že to bylo vynikající, ale skutečně už nemůže.

"Nedaleko je kavárna, mají tam luxusní domácí koláče, mrkla na něho, zajdem?"

"Samozřejmě, po krátké procházce, ať vám nepraskne žaludek."

"No dovolte", ale vlastně má pravdu, proběhlo jí hlavou, patrně po tom všem vypadá jako Otesánek, bude se krotit.

Bylo něco kolem půl druhé. Procházeli městským parkem, v tuto dobu tu skoro nikdo nebyl. Vytáhl něco z boční kapsy a povídá:

"Neposadíme se na chvilku?"

Usadila se mu tedy co nejblíže a on jí začal cosi tiše číst. Překvapeně naslouchala jeho příjemnému hlasu. Přistihla se, jak uklidňujícím dojmem na ni působí ta jeho řeč těla podbarvená hlasem zralého muže.

"Ale to je přece z knihy Své šílenství si hýčkám!"

"Ano, má oblíbená", řekl tak trochu rozpačitě, "zlobíte se?"

"Zlobím? Proč zlobím?"

"Že jsem vám to neřekl."

"Neřekl co?"

"Že jsem vás neoslovil náhodou."

Nechápavě na něho hleděla. "Promiňte, ale stále vám nerozumím."

"Víte, moc jsem si přál poznat vás osobně. Žena, která napíše takovou knihu .. "

"Aby ne, když ji sestra psala podle mého vzoru. Vlastně je to celé o mně, vykreslila mě zde dokonale."

"Sestra?? Počkejte, chcete říct, že toto tady nejste vy, autorka knihy?"

"Ano, přesně to vám říkám."

Bylo na něm vidět, jak je překvapený. Zeptal se, jak je tedy možné, že je úplně stejná jako autorka knihy, vždyť má přece i její fotografii z večera, kdy ji křtila v kavárně, a že i na zadní obálce knihy je to přece ona a že ..

"Zadržte, poslouchejte mě chvilku. Byly jsme tam ten večer obě, sestra musela na chvíli odběhnout, tak mě požádala ji zastoupit. Přišla na svět asi dvě minuty po mně."

"Cože???"

"Ano."

Nastalo ticho. Dlouze se na něho zadívala a poprosila, ať čte dál. Začal tedy znovu pomalu číst. Hlas se mu maličko třepal, jak si s danou situací nevěděl rady, když doposud vnímal jakousi vnitřní pohodu a úlevu a tak trochu i mužskou kontrolu nad onou situací.

 

…

Po necelé půlhodině mu opatrně šeptla, že se ochladilo, a s lehkým úsměvem připomněla ty koláče a odpolední kávu a že se bude moc těšit na pokračování, jakmile se vrátí domů. Ticho rázem rozpůlili školáci s aktovkama a maminy s kočárkem, dech se mu upravil a tvář rozzářila. S jiskrou naděje v oku se jí zeptal:

"Zůstanete do zítřka"?

 

Jakoby otevřel žílu.

 "Velmi ráda," odvětila.

...

 

To ráno bylo jiné.

A vůbec, vůbec žádné varování …