NON LEGE ARTIS

        ŠÍPY AMOROVY

 

     „Ťuk ťuk ťuk...“ Slyším klapnutí. Za dveřmi uprostřed chodby na karimatce leží...

     „Ívi?“ Překulí se na bok a zachumlá se pod pokrývku. Hlas má ztěžklý spánkem. Zkontroluje hodinky, které mu ladí s páskem od pyžama. „Včera jsem hrál Šípy Amorovy a dost mě to unavilo.“

     „Cože?“ Chystám se mu říct, že existují i jiné, závažnější důvody, proč mi někdo v pět ráno klepe na dveře, ale konec konců není na mě, abych ho soudila. A navíc už zase spí.

       Než dojdu do kuchyně, zaškrábe na dveře jako kočka. „Pusť mě dovnitř!“

       Povzdychnu si. To je celý osud. Zjevuje se a zase mizí. Ne, „Ívi, připrav se na tohle a na tohle,“ ale, „podívej, co se zase stalo...“ Ale jsem zvědavá a mám na to právo.

     „Můžu si zase lehnout?“ zeptá se uvnitř. V poslední době jako vztah nic moc.

       Přikývnu. Dívám se na něho ve své posteli, jak objímá plyšového medvídka.

     „Jdeš do práce...“ vysloví to jako otázku.

       Povytáhnu mu deku, aby měl zakryté i uši. Zastavím se na půli cesty a na stole mu nechám hrnek horkého kakaa. „Potom jen zabouchni dveře.“

       Svým způsobem je velmi chytrý, někdy se mi zdá, že až příliš. V práci si projdu seznam věcí, které mám zařídit a vyběhnu na chodbu. A pak udělám něco, co by mě nenapadlo, že udělám. Zakopnu a připletu se do cesty neznámému muži. „Promiňte.“ Uleví se mi, že jsem ho nezranila.

        Podá mi ruku: „Jste v pořádku?“ Tvář mu zvážní, když se na mě podívá.

        Otevřu pusu a zase ji zavřu. Vydám něco napůl mezi zasmáním a zabručením.

     „Pomůžu vám.“ Skloní se a sbírá popadané papíry. V jeho hlase je něco podmanivého, co mě přitahuje. Trochu se ošiju a vydechnu.

     „Tady...“ předává mi je úhledně poskládané, „můžu pro vás ještě něco udělat?“

       Nevím, co na to říct. Ramena mám ztuhlá napětím. Je příliš blízko a příliš hezky voní. „Nic, děkuji.“ Jako kdybych tam nebyla, jako kdyby ten muž, ať už je to kdokoliv, neprojevil zdvořilý zájem.

     „Pracujete tady?“ Má na sobě modré rifle a elegantní košili. Usměvavá tvář je zvláštním způsobem zajímavá. Nedokážu se ubránit zachvění. Jeho blízkost je mi příjemnější, než bych si myslela.

     „Ano,“ Přikývnu a ukážu na cedulku na dveřích: „SITEZA, s.r.o..“

       Usměje se. „Co to znamená?“ Dívá se na mě očima, o kterých si myslím, že se chci vedle nich probouzet každé ráno.

     „Silnoproud – telefony – zabezpečovací zařízení.“ Opřu si ruku o kliku a znervózním.

       Nakloní se a opatrně se dotkne mých ramen. „Umazala jste si ...“

       Zaváhám a odtáhnu se. Co to se mnou je? Je mladý, sympatický, vlasy má černé a krátký sestřih mu sluší. Vlastně jsem si docela jistá, že chci, aby se mě dotýkal a držel mě.

     „Pokazím něco, když se vás zeptám na jméno?“ vyzvídá. „Já jsem Mirek.“

 

        ŠIPKY

 

        Zastaví se uprostřed pohybu. Snažím se nemyslet na jeho silné paže a … zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. „Pracuji taky v telekomunikacích.“ Povzbudivě se usměje. Jeho přítomnost je uklidňující. Je pohledný, chytrý a inteligentní, nic z toho, co říká, nezraňuje. „Napadlo mě, jestli za mnou přijdete do práce?“ Zní natěšeně.

       Ať tak či tak, funguje to. „Kdy?“ ptám se a cítím, jak mi buší srdce.

       Podá mi ruku. „Až budete mít cestu kolem.“ Jeho dlaň je v mé pevná. „Namaluji na zem křídou šipky, abyste trefila do správné kanceláře.“

       Zavírám oči a v duchu počítám do deseti. Najednou mám zase chuť do života. Svírám ji v dlani jako čtyřlístek. Jako bych procitla z temnoty a svítilo nade mnou světlo.

 

 

Tvé oči se rády líně mhouří a ráda spíš ke mně schoulená. Bojíš se průtrží a bouří...

 

     

 

       Zasním se a zavřu oči. „Ne,“ říkám tiše, ale myslím: „ano.“ Něžně se dotkne mojí tváře. Políbí mě na krk a na ucho. Nakloní se nade mě a celou mě schová ve své náruči. Sahám mu sotva k horní části hrudi. Kdysi mě trápilo, že jsem tak malá, ale už jsem to přijala. Nepotřebuji být vysoká, stačí, aby mě držel a cítím se v bezpečí. Tisknu hlavu k jeho rameni. Nevím, co se mnou provedl, ale ať je to cokoliv, líbí se mi to.

     „Crrr...“ Telefon. „Dobrý den. Vezete nám materiál?“ Dívám se na hodiny. „Za třicet minut?“ Nakloním monitor do výšky očí. „Zajedete do dvora, kolem váhy a dozadu.“

       Posadím se do křesla a položím hlavu na opěradlo. Něco osamělého v mém nitru se protáhne. Má měkké plné rty stvořené k líbání. Konečky prstů ho letmo pohladím po vlasech. „Jak to děláš?“

     „Co?“ Usmívá se.

       Otočím se v jeho pažích dost na to, abych mu viděla do obličeje. „Víš přece...“

     „Crrr...“ „Haló?“ Vyskočím a koukám z okna. „Ano. Složte to dozadu. Hned přijdu.“

       Běžím po schodech dolů na dvůr. Skládáme, kontrolujeme, podpis a razítko. „Dobře dojeďte.“ Nahoru je beru po dvou, jako bych letěla. Oskenovat, poslat, zapsat, založit...

       Vnímám hřejivé teplo a tep jeho srdce. Vlahý pohled sytých hlubokých očí s hustými řasami. Lehce mi otře prsty o rty. Jediné, co prozrazuje napětí, je záblesk touhy…

     „Crrr...“ Upadne mi sluchátko. „Ano,“ zním zadýchaně, „máte pět faktur po splatnosti.“ Opírám se o mužné tělo a mám nutkání dotýkat se chlupaté hrudi pod košilí. „Možná v úterý? Dobře, děkuji.“

     „Crrr...“ Malý kousek mě se nedokáže úplně uvolnit. Rozum mi jasně říká: plnit si své povinnosti. „Kontrola sociálního pojištění?“ Kristepane! „Kdy?“ Píšu si do kalendáře.

       Opře si tvář o mé vlasy. Zadržím dech. Slabé světlo z napůl otevřeného okna jako by mě pobízelo: „Polib ho.“ Vnímám pevnou křivku jeho … „Neříkej to,“ zašeptám. Cítím jarní déšť a rozkvetlé růže.

     „Moc ti to sluší.“ Sametový hlas proklouzne kolem jako sladce vonící stříbrný vítr. Ta část mě, kde spí naděje, se neklidně zavrtí. Nemá ponětí, jak po něm toužím.

     „Chci tě políbit,“ pomyslím si. Něžným dotykem se začínám uvolňovat, jak mi po nahé kůži tančí jeho neklidné prsty.