ZNÁ SE JAKO SVÝ BOTY

 

Po 20 letech práce na daňovém úřadu je vám jako vedoucímu vymáhacího oddělení úplně šumák, zda vám mezi prsty sem tam proteče nějaký ten daňový únik či nikoliv. Jediné, co vás zajímá je, kdy vám padla a kdy vám jede tramvaj domů.

Růža za ty roky už byla seřízená jak hodinky, v kolik si má odskočit, v kolik jít umýt hrnek od kafe a v kolik vklouznout z ortopedických papučí do vycházkových nazouváků. O to víc měla tento logistický systém propracovaný v momentě, kdy na úřadě zavedli automatický docházkový systém na karty. Zaběhnutý manuál byl přesný na minutu, aby ani drobek z jejího drahocenného času nepadl nazmar a byl započítán do pracovní doby:

 

15.10 toaleta

15.20 kuchyňka, lednička (nákup!)

15.25 převléct, přezout

15.30 píchačka

15.42 tramvajová zastávka

15.45 linka č.28

16.01 autobusové nádraží

16.08 přestup na bus domů

16.35 vítězství

 

Středy byly nejhorší, a v březnu daňoví poplatníci doslova řádí. Není tedy divu, když se čas od času nevejde do limitu a musí udělat kompromis. To vydržím, půjdu až doma, říká si v duchu, nákup vezmu zítra, doma ještě všechno je. Rychle pod stolem popaměti přezuje boty, kabát zapíná cestou, zhasne, zamkne a padá.

...

 

 

"Uff, stíhám," říká s úlevou mladé slečně, hned jak doběhne na zastávku. Slečinka se jen potutelně usměje a povídá:

"Úplně vás chápu paní".

"Osmadvacítka už jela?" ptá se zadýchaná Růža a v kabelce šmátrá šalinkartu.

"Stíháte, má trochu zpoždění," uklidňuje ji mladá slečna s jakýmsi chápavým výrazem.

...

 

 

"Vidím, že jste měla naspěch," povídá řidič tramvaje, "to já bych vám moh vyprávět. Nic si z toho nedělejte, hlavně zdraví".

Jen co dosedla na volné místo pro invalidy, zaslechla šeptem poznámku důchodkyň vedle, "to je hrozný ta doba, co s lidma dělá, chudák ženská."

Chudák ženská? To jako já? Pomyslela si v duchu Růža a raději z invalidy poposedla o kousek dál. Adolescenti, co stáli nad ní, v tu ránu vybuchli v hurónský smích. "Ty vole kámo tak toto hned tak nevidíš, a já myslel, že jen můj fotr je pošahaný". Než stihla zareagovat, vystoupili.

Příští zastávka - autobusové nádraží, ozve se konečně hlásič zastávek a Růža se s předstihem dere ke dveřím, aby stihla přestoupit na autobus. Za poklusu zkontroluje čas na hodinkách a doslova vystřelí na nástupiště, kde samozřejmě zakopne a nebýt duchapřítomného pána, co ji lapl, má o sádru postarané.

"Dávejte pozor paní, zlomený kotník ve vašem věku už není žádná sranda, nic za to nestojí, pojede další".

"Ano, ovšem, máte pravdu, děkuji" odpoví v rychlosti Růža a v duchu si říká, blbec jeden, v jakém "mém" věku? Fakt taktní, ti dnešní chlapi, a v momentě má po náladě.

…

 

 

"Miláčku, všechno v pohodě?", ptá se manžel ve dveřích.

"Ano, jen jsem nestihla vzít domů nákup, tak jestli není pečivo, můžem skočit naproti do večerky."

"Tak jo, je tam jen zbytek chleba a pečivo už žádné".

"Dobře," souhlasí Růža, "půjdu s tebou, počkám tě na terase, nebudu se ani zouvat."

Manžel se na ni dlouze podívá.

"To bys asi měla miláčku," říká a vyprskne.

Žena naň hodí nechápavý pohled.

"Růžo, ty víš, že tě miluju, ale mohla by sis prosím tě vzít do práce nějaké jiné boty na přezutí? Abys mi nechodila domů s každou botou jinou."

Růža pohlédla dolů. Na jedné noze měla nazutou bílou ortopedickou papuči Inblu a na druhé modrý vycházkový nazouvák Rieker. No, hlavně že tu osmadvacítku stihla, říká si.