Průšvih Vency Bartoše.

Průšvih Vency Bartoše.

Prázdniny skončily, poslední.

Bylo krátce před osmou, ale skoro všichni nastávající devíťáci se už dostavili a ve třídě to hučelo jako v úle. Všichni měli co vyprávět, zážitky z prázdnin, kdo kde byl, co dělal…

Žáci tvořili skupinky, ze kterých zazníval smích, vtipné narážky i hukot na znamení nesouhlasu, to když se někdo moc chlubil nebo bezmezně přeháněl.

Jako poslední se dostavil Venca Bartoš a přidal se k diskutujícím. Spíše poslouchal než vyprávěl. Většinu prázdnin strávil společně s kamarádem Edou na novém jezeře, které vzniklo těžbou písku na druhém břehu Labe. Jinak nic moc. To bylo všechno co řekl.

Eda byl jeho nejlepší kamarád, majitel zánovní kanoe a vynikající kytarista.
Tvořili spolu skoro nerozlučnou dvojici, jeden bez druhého nedali ani ránu a občas vystupovali jako pěvecké duo při různých příležitostech a Venca dovedl bavit vyprávěním různých příhod vtipů. Eda chodil taky do devítky, ale do béčka.
Oba pocházeli z nedaleké vesnice a byli tedy přespoláci, kteří se kamarádili spíše mezi sebou než s místními.

Venca byl zvláštní už svou postavou, jako by do školy už vůbec nepatřil, byl vysoký, štíhlý s vytrénovanou sportovní postavou. Pod nosem mu už vyrážel odvážný knírek.
Chodil sportovně oblékaný a vypadal tak na dvacet. Kdo ho neznal, nikdy by ho nepovažoval za žáka základní školy.

Ve škole za ním pálily skoro všechny holky, ke kterým se ale v tomto ohledu choval spíše chladně. Alespoň nebylo známé, že by někdy s nějakou chodil, jak se říkalo.

Venca svého vzhledu náležitě využíval, dostal i pivo v hospodě, chodil na mládeži nepřístupné filmy a nebo kupoval pro ostatní cigarety, ačkoliv sám kouřil jen občas.
Kamarádil taky spíše se staršími z jejich vesnice.

Škola začala a čas ubíhal. Začal podzim a všichni jsme věděli, že je to poslední rok, co jsme spolu. Potom dál, do učení nebo na střední školu.

V tomto ohledu probíhalo ve naší třídě několik aktivit, učitelé se nám snažili zdůraznit důležitost tohoto kroku a občas se dostavil zástupce nějakého učiliště a přednášel nám o přednostech právě jeho oboru. Blížily se Vánoce a nervozita stoupala.

Nakonec přišla češtinářka s nápadem a zadala nám domácí úlohu v podobě slohové práce na téma: „Čím chci být?“
Každý měl do dvou týdnů vypracovat krátkou charakteristiku povolání pro které se rozhodl. Slohová práce se nebude odevzdávat, ale každý ji sám přednese. Stačí tak na půl stránky.

Po dvou týdnech jsme napjatě očekávali hodinu češtiny, každý měl připravené nějaké povídání, které ale držel před ostatními v tajnosti.

Zazvonilo a po chvíli vstoupila češtinářka, ale nebyla sama, doprovázely jí dvě dívky.
„Kočky“ projelo šeptem chlapeckými řadami.

Češtinářka tento šepot ignorovala, stoupla si na stupínek a prohlásila: „ Mám pro vás dnes překvapení. Tady soudružky navštěvují pedagogickou školu a mají u nás dnes praxi. Jedna zůstane tady a druhá se mnou půjde do béčka.“

„Tak soudružky, rozhodněte se, která z vás tu zůstane“ obrátila se k dívčinám.

„Já“ řekla ta menší v slušivém modrém roláku a odvážné minisukni.

„Dobře, odvětila češtinářka, proberete s nimi slohovou úlohu.“
„Kdyby něco, budu ve sborovně“ dodala „výborně se mi to hodí, protože připravuji podklady na pololetní konferenci“ potom se otočila a s druhou dívčinou odešla.

Útlá dívčina vystoupila na stupínek. Celkem jí to slušelo, ale vypadala tak na osmnáct.

„Jmenuji se Věra Chudomelová a jsem studentka pedagogické školy“ prohlásila směrem ke třídě „po ukončení budu učitelkou českého jazyka a ruštiny“.

„Věruška“ projelo řadami.

„Uklidněte se prosím a můžeme začít“ pokračovala „každý koho vyvolám vstane a krátce přednese jeho práci, ostatní si mohou dělat poznámky“.
Přes všechnu její snahu na ní byla poznat nervozita, neboť se zřejmě držela naučeného scénáře ze školy.

„Chce někdo začít dobrovolně“ zeptala se „nebo mám jít podle zasedacího pořádku?“

Samozřejmě se přihlásil šprťoun Kopta a potom další.

Hodina probíhala celkem hladce, jeden za druhým jsme četli svoje díla, za občasných poznámek nastávající pedagožky a ostatních žáků. Hodina se pomalu chýlila ke konci.

„No, tak kdo ještě nebyl“ ptala se naléhavě „ už nemáme moc času“.

Všichni se rozhlíželi, každý už četl, no, jenom Venca ještě ne.

„No kdo ještě chybí“ pokračovala „tam v poslední lavici“ dívala se do zasedacího pořádku
„Bartoš.“

Všichni se otočili dozadu, kde se neochotně se sklopenou hlavou zvedal Venca.

„Co“ ozvalo se ze stupínku „ty?“ všichni se zase otočili ke stupínku kde stále nastávající pedagožka s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou.

„Bartoš pojď se mnou na chodbu“ řekla křečovitě, zamířila ke dveřím a otevřela je. Venca se neochotně vyloudal ven. Vyšla za ním a zavřela dveře.

Všichni jsme strnuli. „Co je? Co se děje?“ hučelo třídou. „Ticho“ ozval se šprtoun Kopta a běžel poslouchat ke dveřím.
Z chodby se ozvalo slabé mlasknutí a tlumený hovor. Po chvíli se otevřely dveře, vešel Venca a loudal se na své místo.

Vtom zazvonilo. Pedagožka se do třídy už nevrátila.

„Co ti chtěla?“ sesypali jsme se na Vencu „ty jí znáš?“ Otázky nebraly konce.

„Dejte mi pokoj“ krčil se Venca v lavici a víc jsme z něj nedostali.

Když nám Venca nic neřekne, tak Eda určitě a hned jsme běželi do béčka vyzpovídat Edu.

„Ty vole, to bude asi průšvih“ pronesl Eda, když jsme mu vylíčili situaci.
„On jí nabalil v létě u jezera, nakecal jí, že má po vojně a že jezdí na šífech. No a ona mu zase nakecala, že je jí sedmnáct a chodí na gympl.“

Nevěřícně jsme kroutili hlavami. „Opravdu?“

„No, ale víc o tom nevím“ končil Eda „ a i kdybych věděl, tak vám nic neřeknu“.

Nastávající pedagožka se už na naší škole více neukázala.