Jak šmírují sousedé

Podobnost některých uvedených osob je čistě náhodná – možná..

„Hele, zase jde někdo k sousedům.“ Tak tuhle větu určitě zná každý, kdo bydlí na vesnici. Tady si každý prostě vidí do talíře, ví každou drobnost na toho druhého, protože jakmile si nezahradíte okno v přízemí, jsou někteří lidé schopni koukat se z chodníku k vám na televizi. Mluvím z vlastní zkušenosti, já jsem to dělala taky, jako děcka jsme se nudily, a tak jsme vymýšlely takové blbosti a ono se to chytlo i mezi dospělými. Takže za to můžu asi já a spol, no. Taky na zahradě nejste tedy vůbec v bezpečí. Každý má totiž balkon. A potom úžasný výhled na vaše opalující se těla, například.
Někdo má sousedy dva. Z jedné a z druhé strany domu. Tím to hasne.
Ale například naše poťouchlá rodinka to má složitější. Sousedů máme povícero, dá se říct, že bydlíme uprostřed. Vlevo barák, vpravo barák, vzadu sekt dokonce několik. U nás to jedním domem neskončí.
Za naším domečkem bydlí čtyři rodiny, na levoboku tři a na třech hodinách máme naštěstí jen jednoho sousedíka a ten přijíždí jen jednou za čas. Je to chatař. Na tom by ještě nebylo nic tak zajímavého, kdyby to nebyl šílený zahrádkář. Před devíti lety, když si ten domek koupil, okamžitě 3 pozemku rozoral. On by to pravděpodobně rozoral všechno, ale potřeboval příjezdovou cestu na auto, jinak by se stal, jednou možností - zabijákem rajčat, anebo druhou - zabijákem aut, protože by mu ho určitě na silnici někdo naboural. Známe svoje sousedy. Ke cti Zahradníka (tak mu říkáme, vlastně ani nevím jeho příjmení) musím podotknout, že každým rokem kousek pole zatravnil, takže momentálně má na té veliké zahradě tři jabloně a 3x1 m rajčat. Na ostatních místech má krásně zelenou trávu, kterou mu udupávají jeho dcera s manželem, když přijedou na letní flámy s kamarády.
S námi se Zahradník moc nekamarádí, jeho přátelé jsou zadní sousedé. S těmi se náhodou přátelíme taky. Nahrává k tomu i fakt, že sousedka byla moje učitelka na základní škole. Dokonce od nich máme i naši VIP čičinu domácí. A aby toho nebylo málo, jednou z jejich dcer, jsem se potkávala na chodbách našeho ústavu pro studující. Podle mě, moc fajn lidé. A dokazují, že svět je opravdu maličký a o náhody tu není nouze.
Sousedka na levoboku, je jejich příbuzná, maminka, tchyně a babička v jednom. Dá se říct, že pro mě je taky někdy třetí babička, pokud ovšem „nezlobíme“.. To znamená, když zrovna něco nestavíme. Měli jsme s ní několik výměn názorů. První bylo, tuším, kvůli plotu, když jsme se sem přestěhovali z města. Ona měla totiž tenkrát psa a ten sladký kříženec, kromě stálého štěkání, si v plotě vykousal díru a tou nám přeskakoval na naši zahradu. Tak to rodiče tenkrát vyšuměli. Teda vyšuměli, když jsem se po kontaktu s ním, začala drbat za uchem a se sloganem – to jsou blechy psí, ty na člověka nelezou - se s ním muchlovala na zahradě dál. Vybrali jsme si krásný moderní plot a hurá na věc. První slova sousedky byla: „No to ste se snad zmagořili ně? Co já se budu čumět na tu hruzu.“ Tak jsme rezignovali a dali tam takový ten obyčejně „hezký“. Spokojenost byla na všech stranách. Další spor byl až za dlouho, ale taky kvůli stavění. Vymysleli jsme si totiž stříšku nad auto. A jelikož jsme odjakživa slušňáci, tak jsme se nejdřív ptali paní sousedky. „Chcípnou mi kytičky, oni mají rády světlo a stříška bude vrhat stín!“
Taky jsem myslela, že se na ni táta vrhne. Ale jak už jsem psala, táta je mistr kompromisu, navrhl stříšku průhlednou a sousedka už neměla žádné argumenty. Tak jsme získali střechu. Potom jsme zateplovali - náš dům, naše zeď, naše omítka. Ale zedníci nesměli mít puštěné rádio a slovník si museli stále hlídat a běda, kdyby nějaký bordel spadl na chodník za plot k ní. Ale taky jsme přežili. Jinak nic většího nebylo, zatím ovšem. Ale jelikož nám před chvílí donesla rybízový koláč, tak snad pohoda.
Další zadní sousedé. Ti jsou takoví zvláštní, nevím, jak je výstižně popsat. Sice nám někdy dali jabka, ale jinak neodpovídají na pozdravy a jsou nad nás takoví nadřazení. Naštěstí ještě nechtěli, abychom jim každý východ a západ slunce dávali na práh domu oběti. Mají tři děti, dvojčata – kluka a holku, a pak staršího kluka. Jednu dobu jsem s jejich holkou kamarádila, měli jsme totiž společný zájem – kočky. Taky si pamatuju, co jsme se navyváděli blbostí, například jsme pořádali soutěž o plivání do sklepa, sklep odpustí. Nejstarší brácha musel hlídat, jednou to neuhlídal a bylo po srandě. Řešili to obě naše rodiny, všichni vysmátí, kromě mojí maminky a jejich tatínka. Ale pak se to uklidnilo a my jsme plivali dál, na naši obranu musím dodat, že sklep už to nebyl. Jenomže pak to kamarádství nějak opadlo, já jsem vyměnila školu a od té doby se nějak moc nebavíme. Možná škoda, možná ne.
Vedle nich stojí další chatka, obydlovaná sem tam v létě. Ti opravdu nestojí za řeč. Ale ti dál, no to je teda kapitola sama o sobě. Jsou totiž silně věřící. Tak moc věřící, že mě, která jsem u nich měla kdysi vážný úraz, považují nejspíš za znamení z nebes. Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Jsou na mě strašlivě hodní. Paní je úžasná cukrářka, její výrobky přímo milujeme a každoročně jí nějak přiděláváme práci, ale jak jsem už říkala, jí to nevadí. Ale má schopnost mě dostat do rozpaků, například odejmutím uprostřed silnice a slovy: „Ty jsi moje beruška.“ Ale její syn, no co to nepřiznat, za tím jsme dolejzali všechny, co v okolí jejich domu bydlíme. Ten hulvát si pak namluvil nějakou fiflenu a od té doby ho nemilujeme, ale nenávidíme. Přece nás zradil ne. Ale na svatbu mu každopádně půjdu, to se zase těším, zvlášť, když vaří jeho maminka..
Tak už zbývají sousedé jenom dva. Oba jsou to chlapi v letech, oba žijí sami. Možná by se měli k sobě přestěhovat, aby jim nebylo smutno.
No každopádně, viděli jste někdy film Muži nestárnou? No tak ten jeden z nich, je jak kopie hlavního hrdiny. Nejdřív pálil za jednou holkou, vdala se, pak za její mladší sestrou, odstěhovala se, pak si vyhlídl moji sestru, emigrovala za svým manželem a teď podezřele pokukuje po mně. No a poslední soused, tomu jeho samota leze na mozek. Každý den vyráží na kolo, v té jeho fialové šusťákovce a volá na mě: „Tak dneska dám sto kiláku!“ No nevím, ale vrací se vždycky celkem brzo, jo to by musel jet sakra rychle.
Ale neberu mu to, aspoň má z něčeho radost.
No jak vidíte, máme tu veselo. Když se vzájemně nehádáme, tak se slaví nějaké narozeniny, svátky, svatby. Obdivují se děti, jak rostou. Starší sousedky chválí dospívající slečny a kluky milují za odvedenou práci a pomoc v nouzi. To, čeho si ve městě nevšimne nikdo, má tady každý napsané na čele, a tím pádem to každý vidí. Ale časem si na to každý zvykne. Možná…