Mrzák

Hlavní je neusnout, když řidič jede svou trasu pomaleji než kdejaký slepý korýš, autobus je narvaný k prasknutí, pot jakoby proudem stékal po hlavách všech kolem a v celém prostředku je pouze jediné volné místo – přímo to před vámi. Asi mám talent na potkávání lidí, se kterýma bych se normálně určitě potkat nechtěl. Je to jako to odpoledne, co jsem se vracel busem z práce, vše bylo zase tak, jak jsem popsal před chvílí a na jedné ze zastávek se to obvykle prázdné místo přede mnou nečekaně zaplnilo. Přibelhal se chlápek, v jedné ruce berle, ve druhé láhev s pitím. Nervózní řidič jako vždycky nečekal, až si všichni sednou a šlápaje na plyn, rozjel v autobuse další kolo lidských kuželek. Naštěstí ten muž, říkejme mu třeba „mrzák“, protože to byl opravdu mrzák, usedl včas a já si ho mohl začít prohlížet. Bylo to horší, než jsem si myslel, měl na tváři a vlastně po celé viditelné ploše těla nějaké žluté puchýře, které vypadaly jakoby byly naplněné něčím, co snad raději ani nebudu domýšlet, taky dost zapáchal, jak jsem si všiml po chvilce. Byl to takový ten nemocniční, nebo spíš už patologický smrad, který člověka provází, když už má na kahánku. Bylo mi ho celkem líto, kdo ví, jakými všemi nemocemi může vlastně trpět, ale zároveň jsem byl naštvaný, že si sednul přímo naproti mně a já tyhle myšlenky teď musím snášet. Po pár zastávkách už jsem ho skoro nenáviděl, protože mi připadalo, že se ten smrad zhoršuje a mi pomalu začínají načichávat věci. Taky jsem dostal strach, jestli třeba nemá něco, co by mohlo být nakažlivé, i když to by ho asi nepustili jen tak z nemocnice. Ale vlastně co když utekl? Co když už to má tak za pár, že už je každému fuk? Proč ale potom jede touhle pitomou linkou a nekochá se posledními chvílemi života? Už by si mohl vystoupit.
Konečně přišla chvíle, kdy jeden z nás musel opustit autobus, naštěstí jsem to byl dřív já. Cestou domů už jsem si na něj skoro nevzpomněl. To až později, když jsem musel na nemocenskou, a měl jsem dost času na přemýšlení o všem možném i nemožném. Měl jsem angínu a čas od času jsem si musel docházet pro léky do nedaleké lékárny, což mě nesmírně vysilovalo. A když jsem tam jeden týden zase pomalu kráčel, koho nepotkám..? Mrzáka! Štrádoval si to o dvou berlích přes přechod někam směrem k barákům, kde bydlím i já. No, nenapadlo mě nic lepšího, než jít pomalu za ním, byl jsem zvědavý jako opice, kde tenhle chlápek může bydlet, když ne v pečovatelské domě pro jemu podobné. Vlekl mě směsicí ulic až se konečně zastavil, začal po kapsách hledat klíče, a vydal se k jednomu šedému domu. Zaznamenal jsem, že jsme zhruba 3-4 ulice od místa, kde bydlím já. Ještě jsem si počkal, jestli mu někdo otevře, nebo bydlí úplně sám. Vypadalo to spíš ale, že sám. Zamkl za sebou, rozsvítil v chodbě světlo a já se pomalu dal na cestu do lékárny.
Dny ubíhaly, moje nemocenská nebrala konce. Navíc jsem při koupeli zjistil, že mám na břichu a těsně nad ním takové žluto-červené fleky. Myslel jsem, že to mám z té horké vody, ale pak se to začalo víc a víc vytmavovat, až jsem vypadal, jako by mi na hrudníku a břichu někdo rozlil vodovky. Šel jsem za doktorkou, co by to mohlo být, ale ona mi akorát vzala krev a řekla, že výsledky budou zhruba za 7 dní a že krev ukáže spolehlivě vždycky všechno. To mě celkem neuspokojilo. Co když už nemám žádných dalších 7 dní? Co když ty stále zvětšující fleky znamenají nějakou infekci, a teď mi třeba uhnívají orgány? Ne, s odběrem krve jsem se nemohl spokojit. Navštívil jsem proto lidového léčitele. Ten mi řekl, že by to mohla být tuberkulóza, která se přenáší vzduchem jako infekce, a někdy se vyskytnou i tyhle fleky. Avšak léčit mě odmítl, prý mu to nestojí za riziko. A tak jsem se vrátil domů, sednul si do křesla a uvažoval, proč já, proč teď a hlavně od koho. S nikým jsem teď nebyl příliš ve styku, už 14 dní mám nemocenskou. A pak mi to konečně docvaklo… Ten mrzák!
Ty jeho puchýře a fleky a zápach, to on určitě musí být původcem toho všeho, to on byl poslední viditelně nemocný člověk, se kterým jsem se setkal, to on si chodí po venku a tváří se, jakoby nic. On, nemocný člověk! Měl jsem vztek, co jiného. Nejspíš brzo umřu, doktoři to zjistí až z výsledku odběru krve, který já už nestihnu. Všecko , co jsem pro sebe plánoval, bude fuč. Takhle to přece nemůže skončit. Šel jsem do baru řešit svoje frustrace s nejlepším kamarádem – Johnym Walkerem. Popovídali jsme si dost a dost a společně jsme vymysleli aspoň částečnou satisfakci za mi způsobené škody. Vyšel jsem z baru, v ruce poloprázdnou flašku od Johnyho. Nacpal jsem do ní svůj plátěný kapesník a plížil se k Mrzákově domu. Když jsem se dostal pod jedno z otevřených oken, vyndal jsem kousek mokrého kapesníku, a použil ho jako knot pro svůj dokonalý „Molotovův koktejl“. Zapalovačem jsem pak odpálil roh kapesníku, který se okamžitě divoce vzňal a plamen postupoval směrem do flašky. V nejvhodnějším okamžiku jsem celou láhev hodil do otevřeného okna. Co bylo dál, si příliš nevybavuju měl jsem dost upito a taky co dělat, abych utekl. Jen z dáli jsem slyšel něčí křik, který mě rozesmál, a taky křik lidí z ulice, kteří se přiběhli podívat na hořící trosky domu.
Doma jsem pak pokračoval v nezřízeném pití, jen tak jsem mohl odlehčit svědomí. Jen jsem ležel, zíral do zdi a pil. Když v tom zazvonil telefon. Bylo to z nemocnice. Očekával jsem nejhorší. Řekli mi, že výsledky už jsou, krev prý není v absolutním pořádku, ale ty fleky nebudou nejspíš nic jiného, než vyrážka, která se tvoří po požití některých léků. Zavěsil jsem. Musel jsem si to všechno nechat projít hlavou. A pil jsem zase dál, až do úplné němoty..
V nemocnici, kde mi později pumpovali žaludek z toho všeho chlastu, jsem se přiznal sestře, co jsem udělal. Už jsem to nemohl vydržet. Zavolali poldy, což jsem čekal. Co jsem ale nečekal, bylo, že onen Mrzák, prý neměl žádnou nemoc, jen v práci spadnul do kádě s kyselinou, která mu vytvořila na těle ony puchýře… Dostal jsem 20 let.