Jiskra

Vždycky jsem se snažila vychovávat svoje děti
ke vstřícnosti k druhému. Zní to nadneseně, ale je to tak. "Neodmítej, když bude chtít někdo pomoci."
Tím nechci říct, že jsem vzorem matky.Jako každý rodič, mám tisíce výhrad a hodně nedokonalostí. Nakonec, jablka se zakutálela přímo pod strom.

Jednou přišla dcera s hotovou věcí."Mami, budeme hlídat koně." "Koně?" "Ano, o dovolené, budeme hlídat Jiskru." Nechápala jsem. Oči jsem měla vytřeštěné.
"Je to krásná kobylka. Kamarádka musí odjet
za maminkou. Nemá nikoho, kdo by se o to zvíře postaral."

Nevím, asi jsem natvrdlá, ale stále jsem nechápavě zírala. Pak, jakoby mě sám kůň nakopnul, začala jsem hystericky řvát. "Ty jsi se zbláznila. Copak můžeme hlídat koně?" Miluji zvířata, ale abych hlídala koně, to jsem si vážně nedovedla představit.
"Nebude to nic náročného. Mami?! Budou to jenom tři dni. Každý den ho ze stáje vyvedeme na louku. Do ohrady.
Tam se bude pást. Večer ho zase odvedeme zpátky. Poklidíme stáj, doplníme vodu, krmení máme připravené. Co šílíš mami!"

Stejně jsem to pořád nechápala. Uklidňovala jsem se. S moudrostí nabytou během života svého, v duchu jsem si říkala "Klid, holka, klid. Třeba nic nebude. Třeba to vyšumí."
Ale nevyšumělo.

Nastal den "D". Kamarádka odjela. Pomoci se musí.
Nebylo to hrdinství.Bylo to bláznovství. Koně jsme nikdy, ani jedna nevedla. Nasadit ohlávku. Už to, nebylo jen tak.

S láskou ke zvířeti a se strachem, který mi svíral všechno svalstvo, jsem ke kobylce přistoupila a s přiškrceným, přeskakujícím hlasem,promluvila "Jiskro, miláčku, pojď půjdeme na palouček, na travičku."
Dcera ohlávku přehodila, však také malou duši měla. Jiskra, tvor nepochybně rozumný, tušila, že ze stáje, jde na lepší. Pokorně šla.

Tím, však příběh nekončí.
Ohrada, kam jsme kobylku dovedly, závoru měla. My holky šikovné, jsme ji špatně zavřely. Koníček moudrý, ale hravý, si závoru odstranil. Což my, v euforii, jak se nám to všechno povedlo, nevěděly. Vychutnávajíce si vítězství nad sebou, nad strachem, jsme šly okouknout, jak se naše svěřenkyně pase.
Věřte, bylo to hrozné zjištění. Kůň nikde.
Příšerný okamžik.

Krev mi přestala v těle kolovat. Na hlavě jsem cítila, jak vlasy šly do pozoru. Byla jsem v ten moment jistě šílená. Veškeré moudro zmizelo. Zběsile jsme utíkaly hledat koně. Kam? Nevím. Na kopci je vidět do kraje.

Jiskra se v pohodě pásla u hlavní silnice, kde si to auta svištěla, jedno za druhým.
"Bože, ať nejde do té silnice!!!"
Neumím běhat, ale jistě jsem udělala rekord. Když ne světový, pak můj osobní.

"Jiskro, Jiskřičko, lásko, pojď, jdeme domů."
Byla zlatá. Šla. Odvedly jsme ji na její palouk. Ohradu zajistily tak, aby si tuhle, pro nás příšernou procházku, nemohla opakovat.

Ovšem příběh stále nekončí.
Klíče od auta. Byly v kapse u kalhot. Stoprocentně. Kapsa zeje prázdnotou. Ježíšikriste, musely se ztratit při honbě za koněm. Představa, že klíče najdu, byla nenávratně pryč. Vždyť jsme běžely přes louky. A ještě ke všemu, klíče máme jenom jedny.
No, to bude náročné.

Chtělo se mi plakat. Nejsem ta, která by byla do nepohody. Začala jsem ze zoufalství volat o pomoc Vyšší moc. "Bože, prosím, prosím."
Sedím zdrceně u chalupy. Koukám tupě před sebe. Dcera jde proti mně, drží cosi v ruce.
Radostně volá "Mami, mám klíče, ležely na cestě."
" Ach Bože, děkuji ti, tohle nikdy nezapomenu."
Musí být něco mezi nebem a zemí. Už vím to.

Pak už šlo všechno hladce. Užily jsme krásné slunečné tři dny. Přes den, jsme se přestěhovaly k ohradě. Jistota je jistota. Koukaly, jak se to krásné zvíře pase. Vychutnávaly čas lelkování, pohledy do okolní přírody. Možná, že jsme si spolu toho nikdy neřekly tolik, jako právě tehdy.