Den první

„Tak konečně,“ pravili jsme s nadšeným leskem v oku, když jsme dorazili s autem naloženým zásobami, pitnou vodou, kartami, sekačkou na trávu a vínem na naši vysněnou chalupu. Náš první chatový víkend! Opustili jsme hluk města a vyrazili do lůna přírody. Budeme relaxovat, odplavovat stres, odpočívat, dýchat čistý vzduch a léčit svou uspěchanou mysl.

„Ivanóóó, co to děláš? Okamžitě polož ten nůž!!!“ zazněl nepříčetný výkřik mého, zjevně zatím nezrelaxovaného muže, když se naše prvorozená snažila nadšeně vyrýt do dřevěného kmene venkovního posezení iniciály náš čtyř, olemované velkým srdcem a datum našeho prvního pobytu. Na památku.
,Opravdu je nejvyšší čas, už to potřeboval jako sůl,‘ pomyslela jsem si, kroutíc nad tím výbuchem unaveně hlavou.

„ Pocem, bobečku,“ pravila jsem rozněžněle, když jsem na venkovní desce našeho posezení uviděla zmateného vrabčáka, právě vypadlého z hnízda. Jeho matka na něj shlížela zpod stříšky a nevěděla co dělat. Jemně jsem ptačí mimino vzala do dlaně a posadila zpátky do hnízda. Kvíkla něco jako „díky“ a bylo jasné, že až budu potřebovat přinést nějakou housenku nebo mouchu, stačí říct. My matky si musíme pomáhat.

Z uondané hlavy
vyženeme stresy
uklidní nám nervy
luhy, háje, lesy

Počasí bylo jako na objednávku, slunce svítilo a opíralo se nám do tváří. Uvařili jsme si kávu a posadili se na lavičku. Zavřeli oči a vychutnávali to, pro nás tak nezvyklé, ticho, oživované pouze šuměním lesa. Holky se dovolávaly hry v kostky a když Lucka poněkolikáte za sebou hodila šest tisíc, byla brzy hra u konce. Večer jsme nasekali NAŠE dřevo na NÁŠ první táborák a opékali NAŠE buřty. Brzy vyšly hvězdy a díky opravdu černo - černé tmě, která v neustále prosvětleném městě nemá nejmenší šanci rozvinou svůj talent, jsme jich viděli miliony.

Do kanafasu jsme padli už tak v deset a spali dobrých dvanáct hodin. Víc než spánkem bych to nazvala bezvědomím. Všechen deficit z pracovního týdne byl dohnán, díky božskému tichu na okraji lesa a ostrému vzduchu, který naprosto utlumil naši aktivitu.

Po snídani jsme se začali rozhlížet, co je třeba kolem našeho nového rodinného přírůstku udělal. Tom se chopil sekačky, vypůjčené od mého dědy Oldřicha a odhodlaně se do ní zapřel:
„ Do pytle! Pojď se na to podívat,“ volal na mě choť.
Vyběhla jsem zpoza rohu, netušíc, jestli mám UŽ jít chválit nebo co se vlastně děje.
Ouha. Nůž, dědou podomácku vyrobené sekačky, byl posazen tak nízko, jako bychom doma udržovali tři sta let starý golfový trávník. Na našem chatovém svahu s krtčími hromádkami a roztomilými přírodními nerovnostmi však fungoval jako kypřič půdy, rekultivátor a podmítací stroj. Během několika vteřin zoral tři metry pozemku do hloubky dvaceti centimetrů a zasekl se o první větší smrkový kořen. Nůž se zlomil a bylo vymalováno. Tak to bychom měli. Od té doby chápeme rčení „sto let tam tráva neroste“ velmi přesně. Opravdu v těch místech doteď neroste ani plevel. Myslím, že semínko, které tam občas omylem zaletí, hned dostane důrazné varování kolem rostoucích trav:
„Sem ne, proboha, sotva zapustíš kořen, vrhne se na tebe maniak se řvoucí plechovou příšerou a rodinku už nevyvedeš!“

„Takže posekáno bychom měli,“ konstatoval Tom a poohlížel se, co dalšího je třeba udělat.

Babiččiny pendlovky! Už dobrých deset let máme staré hodiny po babičce Anně, které doma přechováváme v komoře, protože do moderního bytu se nehodí a čekají tam na vhodnou chvíli. A ta nastala právě teď. Chata, to je to pravé místo pro jejich nový život. Tom je dal opravit a jejich pravidelné tik - tak, přehlušované každou půlhodinu odbíjením, nám oběma evokovalo prázdninové usínání v dobách bezstarostného dětství, babiččiny duchny a termovku s horkou vodou v nohách.

„Kam je dáme,“ rozhlíželi jsme se zamyšleně po obývacím pokoji a náš zrak padl současně na místo přesně mezi oběma okny. Ano, to je to pravé. Tam se budou krásně vyjímat. Tom zhruba odhadl polovinu vzdálenosti a připravil si nástroj. Vrták elektrické vrtačky se zanořil do omítky a postupoval dále. Najednou práskla rána jako z děla, vyšlehly jiskry a Tom odletěl na dva metry ode zdi. Již podruhé toho dne padla jadrná česká věta:
„Ku…, do p…, je to v ha…!“
Současně zhaslo světlo v celé chatě a vypnula se lednička. Můj muž naprosto neomylně trefil elektrické rozvody vedoucí středem zdi a zlikvidoval elektřinu v celé chatě. Věřím, že kdyby se záměrně trefit chtěl, tak se mu to nepodaří.

Normálně, když se chcete seznámit s novými sousedy, tak upečete buchtu, vezmete láhev vína, chipsy a jdete na slušnou, neobtěžující návštěvu. Snažíte se udělat dojem milých, přiměřeně inteligentních a přátelských lidí. Jenže místo:
„Dobrý den, my jsme vedle koupili chatu, tak Vás jdeme pozdravit,“ koukali naši sousedé do neznámých, elektrickými jiskrami ožehlých a nesvéprávně působících tváří:
„Dobrý den, my jsme tady noví a provrtali jsme elektrické dráty. Nevíte co s tím?“
Díky této příhodě jsme zjistili, že soused v chatě pod námi je zaplaťpánbu elektrikář, který se při nedostatku dokumentace dopátral směru rozvodů a pomohl je Tomovi opět zprovoznit. Na víno a chipsy došlo následně.

Už ti říkám tolik dní
užívej si pohody
nebuď pořád aktivní
nelikviduj rozvody!

Druhý den ráno, jsem pohlédla na svého muže, který se opět pátravě rozhlížel kolem sebe s nesmělou otázkou:
„Miláčku, budeš dnes zase něco dělat, nebo by už mohl být klid?“
Pochopil můj naprosto nevinný sarkasmus a šli jsme jen tak s dětmi do lesa na procházku a na obhlídku okolí. Zaplaťpánbu za to!

Roj mravenců jsme tedy likvidovali balancováním na hřebenu střechy až posléze. Asi bylo, ten památný první pobyt, něco akčního ve vzduchu a dobře, že jsme s pracovní aktivitou včas přestali. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom se třeba rozhodli zlikvidovat v zemi nalezené hnízdo agresivních sršňů, kteří celý víkend nalétávali do vína a do nás. Možná bych tady teď neseděla a četli byste nějakou sci-fi story ze života obyvatel planety Xerxes od úplně jiného autora