Proč nesmím jít k mamince?

Jel jsem v autě.

Pyšně jsem pokynul Strakovým klukům. Civěli u cesty,

když jsme míjeli cihelnu.

Asi nesou tátovi oběd do práce, pomyslel jsem si.

V autě to vonělo po kůži. Na zrcátku legračně skotačil

zavěšený panáček.

Někdy jsme důležitě zastavili. Před námi projelo několik

aut.

„To je křižovatka,“ vysvětlil mi pan Vítek.

Ještě jednou jsme zastavili. Před námi cupital ježek.

Bodlinky se mu rychle kolébaly ze strany na stranu, jak

pospíchal.
Všechno budu vyprávět mamince, až se vrátí domů.

 

Po chvíli jsme zastavili před velikým domem. Pan Vítek

krátce zatroubil.

Vystoupili jsme.

Objevila se paní a spěchala k nám.

„To je on?“

„Ano,“ odvětil pan Vítek a předal jí papírové desky.

Kývl mi na pozdrav, sedl do auta a odjel.

„Tak pojď, mladý muži,“ řekla paní a vzala mi z ruky

tašku. Šel jsem.

Divný výlet.

Ocitli jsme se ve velké místnosti. Někde zaplakalo dítě.

U malých stolků seděli a polehávali kluci a holky. Zvědavě si mě prohlíželi.

„Pozor,“ rýpla do mě paní a pokývla na podlahu.

Skoro jsem šlápl na malého chlapečka.

Ležel na zemi, paleček v puse, a spal.

 

Opatrně jsem ho obešel.

„Tady si sedni a počkej,“ řekla paní, ukázala na stolek u

okna a odešla. Sedl jsem si.

Venku začalo pršet. Byl jsem unavený a zmatený. Kapky

tiše bubnovaly na sklo.

Já už nechci být na výletě, maminko, vraťte se, přijeďte si pro mě.

Najednou jsem ji uviděl.

Maminka stála venku v dešti, rukou si odhrnovala vlasy

z mokrého obličeje a něco říkala.

Proč Vás neslyším, maminko, a proč jste tak malinká?

Maminka se stále zmenšovala. Chtěl jsem za ní utíkat, ale

nemohl. Nohy mě neposlouchaly. Vztáhl jsem ruce.

Z maminky zbyla malinká tečka. Po chvíli i ta zmizela.

Maminko, kde jste?

 

S trhnutím jsem se narovnal. Usnul jsem…

Pořád pršelo. Maminka už venku nebyla.

Setmělo se. Já chci domů!

Rozhodl jsem se.

Na chodbě nikdo nebyl. Ty velké dveře vedou asi ven.

Výborně… na kliku dosáhnu.

Dveře se ani nehnuly. Musím pořádně, možná se zasekly.

Začal jsem s klikou zápasit. Dveře se ani nehnuly.

„Co to děláš, chlapečku?“

Za mnou stála jiná paní a utírala si ruce do zástěry.

„Musím jít domů k mamince, vrátí se, bude mít o mě strach, ale ty dveře nejdou otevřít.“

„A ani nepůjdou, jsou zamčené,“ odvětila paní, vzala mě

za ruku a vedla pryč. Po několika krocích jsem se

zastavil.

„Ale mamince se bude stýskat, Fuchse se bude stýskat, mně se

stýská, já chci jít domů,“ natahoval jsem.

„Co chce ten kluk, Boženko?“

„Ale, chce jít domů, paní ředitelko.“

„Pojď, Sváťo,“ řekla paní ředitelka a vzala mě za ruku.

Ani jsem se nehnul.

„Já chci jít domů, chci k mamince,“ zavzlykal jsem.

Najednou bylo vše strašně cizí a nepřátelské. Z několika

dveří vykoukly děti.

Dřepla si ke mně a vzala za obě ruce.

„K mamince teď jít nemůžeš, Sváťo, doma není,“ pomalu řekla.

„Aby ses měl lépe, musíš zůstat tady.“

Mlčel jsem.

Aby ses měl lépe? Jak lépe? Bez maminky? Neuměl jsem

si to představit.

„Ale maminka mě bude hledat, bude mít strach…“

„Proč nesmím jít k mamince, paní?“