Návrat v roce 1969

. . Byly letní prázdniny a Václav byl s babičkou na návštěvě ve Vídni. On byl tenkrát začínající student, ona důchodkyně, v Rakousku byli na pozvání a povolení dostali pouze na čtyři dny. Jeho strýc však mínil, že nebude problém, zajedou-li na československý konzulát a jejich prázdninový pobyt si prodlouží. Tak se také stalo. Úředník tehdejšího československého konzulátu v Rakousku jednal velmi slušně, sám nadhodil, že když Václav je student a jeho babička důchodkyně, že jim doma nic neuteče a pobyt jim v pohodě a bez problémů o několik dnů prodloužil. Sám se zeptal, bude-li to stačit tak na šest dnů. Pochopitelně souhlasili, on učinil nezbytný zápis do cestovních pasů a ještě podotkl, že určitě nemají mnoho šilinků nazbyt, aby jimi zbytečně plýtvali na poplatek za toto prodloužení. Tak tam ještě dopsal, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán a sdělil jim, že tento poplatek mají zaplatit na hranicích při návratu v českých korunách.

Václav s babičkou si tedy ještě těch pár dní navíc v pohodě ve Vídni užili, i na pár výletů zajeli, její sestru navštívili, ale přišel ten den, kdy se museli vrátit zpět domů. Vybrali si pochopitelně nejlepší vlakové spojení, aby to bylo z Vídně co nejpozději, protože tenkrát se k povolenému počtu dnů připočítávaly ještě dva na cestu, což byly další dny navíc. Vybrali si tedy poslední večerní rychlík, smůla ale byla v tom, že měl příjezd do stanice Břeclav těsně po půlnoci a tím vlastně prodloužený pobyt ještě o pár minut překročili, aniž by si to uvědomili. Bylo to však v roce 1969. Normálně probíhala celní a pasová kontrola a pasový úředník si všiml, že mají prodlužovaný pobyt. Svou pozornost zaměřil více na ně a jejich oba cestovní pasy, bedlivě je zkoumal a došel k závěru, že vlastně překročili o jeden den tento prodloužený pobyt. Že se jednalo jen o pár minut, a to možná ještě vlak měl těch pár minut zpoždění, to bylo pro něj v daném okamžiku nepodstatné, trval na tom, že o jeden den překročili prodloužený pobyt. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak si to vlastně mohli dovolit, překročit ještě prodloužený pobyt a začal z toho dělat řádnou aféru. Jo, už bylo léto roku 1969, v Československu byly sovětské tanky a bylo pár dní po násilném potlačení srpnových demonstrací proti okupaci země.

Jejich záchranou před dalšími problémy bylo možná i to, že z tmavého kouta vagónu, v němž cestovali, se ozvalo: "Buď rád, že se vůbec vracejí a nech je na pokoji". Onen úředník se jen zlostně ohlédl a pak opravdu je již nechal na pokoji, cestovní pasy úředně orazítkoval a při své horlivosti si nevšiml ani té poznámky, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán. Václav s babičkou se k tomu pochopitelně nehlásili, nebo si to v té pro ně nepříjemné situaci nejspíš ani neuvědomili. Dodnes tedy Václav i jeho již nežijící babička dluží socialistickému Československu finanční částku v Kčs za prodloužení pobytu v Rakousku.