Do Rakouska přes Maďarsko.
Do Rakouska přes Maďarsko.
Jednu turistickou cestu do Maďarska se Václav s kolegou rozhodli zkombinovat s krátkým pobytem i v Rakousku. Cestu tam podnikli přes Slovensko a zpět naplánovali trasu tedy přes Rakousko. Bylo to někdy již po roce 1989, s oběma zeměmi byl bezvízový styk, takže nepředpokládali žádné problémy. V plánu měli jedno až dvoudenní pobyt v této zemi. Přejezd hranic naplánovali nočním rychlíkem, který jel z Budapešti přes Vídeň do Německa. Zjistili si řadění tohoto vlaku, aby si vybrali optimálně nejlepší místa. Rychlík jel z nádraží Budapest-Keleti pályaudvar, část vozů již byla přistavena na nástupišti a další část se přidávala ze soupravy od rychlíku z Bukurešti.
Vozy stojící na nástupišti byly poměrně dost obsazeny cestujícími, tak se rozhodli počkat, až přistaví vozy zbývající. Dobře udělali, místa bylo dost a seděli sami dva v oddíle. Ještě před odjezdem vlaku si dopřáli malé občerstvení, pohodlně se usadili a vyčkávali odjezdu vlaku. Vyjeli přesně podle jízdního řádu a cesta bez problémů probíhala. Ovšem až zase na ty hranice. Krátce po zastavení v Hegyeshalom přišla maďarská kontrola. Předložili své cestovní pasy, zběžně byla obhlédnuta jejich zavazadla. Dlouho a důkladně si jejich pasy prohlíželi jako by se jim na nich něco nezdálo, pomalu prolistovávali list po listu, některé stránky zkoumali z různých úhlů i proti světlu. Oni dva naprosto nechápali co je na nich zvláštního, neboť je měli v naprostém pořádku, což bylo prověřeno již mnoha přejezdy různých státních hranic. Něco se jich pak ptali maďarsky. Jelikož nerozuměli, totéž zřejmě s nevolí opakovali německy, něco v tom smyslu, proč cestují zpět do Československa přes Rakousko. Snažili se jim vysvětlit, že se hodlají ještě zastavit na den až dva v Rakousku a že v tom nevidí žádný problém. Kolegovi jeho pas posléze vrátili a Václavův si kupodivu nechali a někam s ním odešli. Lehce znervózněl, neboť při jeho pověstné smůle na hranicích netušil, co ho zase čeká. Vrátili se po pár minutách, jeho pas mu zpět nedali, ale místo něj mu vrazili do ruky nějaký formulář, který chtěli vyplnit. Nechápal proč, žádná celní prohlášení či nějaké přihlašovací lístky v té době již na hranicích neexistovaly, tak se jim snažil vysvětlit, že nevidí jediný důvod, proč by měl něco vyplňovat, když s oběma zeměmi existuje bezvízový styk a do Rakouska se může normálně cestovat. Leč jeho počínání bylo marné, bylo mu sděleno, že pokud formulář nevyplní, musí si oba vystoupit z vlaku. A tak Václav poctivě vyplňoval své jméno, příjmení, datum narození, místo narození a ještě jakýchsi pár detailů a nakonec se musel podepsat. Celou dobu jeho pas nedali z ruky, zřejmě aby nemohl opisovat. A v okamžiku, kdy z formuláře kontrolovali podle pasu všechny údaje a hlavně jeho podpis, tak mu to došlo. Jelikož seděli v rumunské části vlaku, považovali je za Rumuny a domnívali se, že mají falešné československé pasy a chtějí se dostat na „Západ“. Po důkladném porovnání všech údajů mu cestovní pas vrátili a opustili oddíl.
I když jim dvěma zpočátku do smíchu moc nebylo, tak se museli rozesmát a dát si na to pořádné dvě štamprle domácí slivovice. Nezbývalo jim než zkonstatovat, že kdykoliv vyrazí spolu někam do zahraničí, tak na hranicích problémy přímo přivolávají. Místo podřimování to až do Vídně probírali a trochu se natáhli na sedadla až pozdě v noci.
Vozy stojící na nástupišti byly poměrně dost obsazeny cestujícími, tak se rozhodli počkat, až přistaví vozy zbývající. Dobře udělali, místa bylo dost a seděli sami dva v oddíle. Ještě před odjezdem vlaku si dopřáli malé občerstvení, pohodlně se usadili a vyčkávali odjezdu vlaku. Vyjeli přesně podle jízdního řádu a cesta bez problémů probíhala. Ovšem až zase na ty hranice. Krátce po zastavení v Hegyeshalom přišla maďarská kontrola. Předložili své cestovní pasy, zběžně byla obhlédnuta jejich zavazadla. Dlouho a důkladně si jejich pasy prohlíželi jako by se jim na nich něco nezdálo, pomalu prolistovávali list po listu, některé stránky zkoumali z různých úhlů i proti světlu. Oni dva naprosto nechápali co je na nich zvláštního, neboť je měli v naprostém pořádku, což bylo prověřeno již mnoha přejezdy různých státních hranic. Něco se jich pak ptali maďarsky. Jelikož nerozuměli, totéž zřejmě s nevolí opakovali německy, něco v tom smyslu, proč cestují zpět do Československa přes Rakousko. Snažili se jim vysvětlit, že se hodlají ještě zastavit na den až dva v Rakousku a že v tom nevidí žádný problém. Kolegovi jeho pas posléze vrátili a Václavův si kupodivu nechali a někam s ním odešli. Lehce znervózněl, neboť při jeho pověstné smůle na hranicích netušil, co ho zase čeká. Vrátili se po pár minutách, jeho pas mu zpět nedali, ale místo něj mu vrazili do ruky nějaký formulář, který chtěli vyplnit. Nechápal proč, žádná celní prohlášení či nějaké přihlašovací lístky v té době již na hranicích neexistovaly, tak se jim snažil vysvětlit, že nevidí jediný důvod, proč by měl něco vyplňovat, když s oběma zeměmi existuje bezvízový styk a do Rakouska se může normálně cestovat. Leč jeho počínání bylo marné, bylo mu sděleno, že pokud formulář nevyplní, musí si oba vystoupit z vlaku. A tak Václav poctivě vyplňoval své jméno, příjmení, datum narození, místo narození a ještě jakýchsi pár detailů a nakonec se musel podepsat. Celou dobu jeho pas nedali z ruky, zřejmě aby nemohl opisovat. A v okamžiku, kdy z formuláře kontrolovali podle pasu všechny údaje a hlavně jeho podpis, tak mu to došlo. Jelikož seděli v rumunské části vlaku, považovali je za Rumuny a domnívali se, že mají falešné československé pasy a chtějí se dostat na „Západ“. Po důkladném porovnání všech údajů mu cestovní pas vrátili a opustili oddíl.
I když jim dvěma zpočátku do smíchu moc nebylo, tak se museli rozesmát a dát si na to pořádné dvě štamprle domácí slivovice. Nezbývalo jim než zkonstatovat, že kdykoliv vyrazí spolu někam do zahraničí, tak na hranicích problémy přímo přivolávají. Místo podřimování to až do Vídně probírali a trochu se natáhli na sedadla až pozdě v noci.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk