Poslední hodina Satanova

Bylo léto. Ďábel seděl na horkém chodníku, opřený o oprýskanou zeď domu a rozhodně mu nebylo do smíchu. Kolem chodily spousty lidí, muži, ženy, děti, mladí i staří, chudí a bohatí. Zkrátka bylo z čeho vybírat, jenže...ďábla si nikdo ani nevšimnul, ani o okem o něj nezavadil. Tak dlouho mezi ně vstupoval, tak dlouho jim našeptával, tak dlouho se jim zjevoval v nejrůznějších podobách až si ho přestali všímat. Služby, jenž jim kdysi nabízel, najednou nepotřebovali. Nebo spíš nepotřebovali cizí pomoc. Zlo, které mezi smrtelníky roky vnášel se velmi rychle stalo přirozenou lidskou vlastností. A k čemu je v takovém případě potřeba ďábla ? Cítil jak každým dnem slábne a že už dávno není tím, kým byl v době své největší slávy - obdivovaný, zatracovaný, uctívaný, obávaný a hlavně potřebný všemocný loutkař nad loutkaře, který si mohl velmi pečlivě vybírat čí nitě zaplete mezi své prsty...A dnes ? Ani pes po něm neštěkne. Mhouřil oči proti palčivému odpolednímu slunci a jako by svým zrakem hledal spásu. Ale ta nepřicházela, zato přicházela zlost. Ano, naděje se z mysli vytrácela a na její místo se jako rozžhavená láva tlačila zlost. Z posledních sil vstal, zapotácel se a zakřičel : ,,Blázni! Nevděčníci! Zabili jste ďábla!" Ale byla to zbytečná námaha, slunce dál pálilo horký asfalt a kolem dál spěchali davy lidí. Ďábel už neměl odhodlání pouštět se do dalších činů a sesunul se podél zdi zpátky na chodník. Vypadal uboze a ještě hůř se cítil. Blížil se jeho konec a to ho dohánělo k šílenství. Ale přece jen ho jedna věc hřála u srdce. Vydržel na tomto světě mnohem déle než Bůh.