Sonin zkažený život...část 1. - Dopis přítelkyni

Milá Moniko,
Asi se divíš, že se po tak dlouhé době ještě vůbec ozývám. Musím se ti v první řadě omluvit za to, jak dlouho trvalo, než jsem tě kontaktovala. Když píšu tyhle řádky, sedím na své posteli,v bílém pokoji v psychiatrické léčebně, kterou nedaleko naší bývalý školy postavily zbohatlí Němci a pár Čechů. Už jsem skoro přestala počítat dobu, kterou jsem tady strávila, ale občas čtu noviny, které si tu nechá některá ze sestřiček. A v tu chvíli se zase vracím do reality, začnu si uvědomovat jak draze platím za to, co jsem udělala. Ze začátku mi to tady všechno šlo strašně moc na nervy, samé bílé stěny, doktoři, kterým nebylo pomoci, stejně jako mně, pořád ta samá tvrdá postel, budíček v sedm ráno a večerka v devět. Ale už jsem si zvykla. Už nemá cenu se litovat, nemá cenu plakat pro věci, které jsem navždy ztratila. Teď se musím životu postavit tváří v tvář, neskrývat nic .Nenechat se unášet osudem, i za cenu, že budu dělat špatná rozhodnutí.Čím déle tady jsem, tím víc si uvědomuji jakou velkou moc a sílu má láska. Možná to zní jako blábol dávno ztracené bláznivé ženské, nebo to zní jako z jiného světa, ale je to pravda. A před pravdou můžeš zavřít oči, dělat že ji nevidíš, ale ona nezmizí, pořád tu bude. A ty díky své vlastní hlouposti budeš ochuzen o to poznání, o možnost dozvědět se víc. A vědění je po lásce druhá nejdůležitější věc. Láska je nad vším. Láska se povznáší nad vším, co denně prožíváme, nad všemi útrapami, povznáší se vysoko a přesto jsou chvíle, kdy se jí můžeš dotknout. Jen díky lásce jsem to tady všechno přežila. Jen díky tomu, že jsem věděla, nebo si myslela, že umím milovat jsem ještě dneska při smyslech. Nedopadla jsem jako paní, která vedle mého pokoje ještě před týdnem ležela na lůžku, ta už měla lásky tolik, že nikdo nebyl s to pochopit, ona už neměla svou lásku komu dát.
Já pořád miluji, pořád cítím. I když už ten, komu všechnu svou lásku dávám je mrtvý, přesto pořád miluji a on mou lásku přijímá. Potřebuji ale o lásce psát, protože i tak jí můžu dát najevo a osvobozovat svou duši.
Má duše to potřebuje, cítím to. Je lásky plná a kdybych o lásce nepsala, dopadla bych strašně. Duše by umřela a žilo by už jen tělo. Zmítáno prázdnotou. Teprve potom bych byla skutečný blázen. Lidé považují schizofreniky za blázny. Já bych je tak nenazvala. Oni si prostě jenom žijí ve svém světě. Ve světě, který si sami vytvořily tak proč z něj odcházet? Spousta dalších lidí, co je tady zavřená, a s kterými se vídám jen u večeře, je tu neprávem. Ale jako blázen si můžu dělat co chci, můžu říkat co chci. Na to, že jsem blázen mám papír, takže můžu dělat všechno co jsem se dřív dělat bála. Bála jsem se jak bych vypadala před lidmi, co by si o mě mysleli, ale teď už mi je to jedno. Podle mě jsou správné věci ty, co dělám a když má někdo jiný názor tak ať ho dá najevo, a nebo ať si nestěžuje. To co ti teď říkám může vyznít jako ucelený názor, jednoznačný postoj k životu, k lásce. Ale není to tak. I když ti tu říkám dost věcí, které cítím a které udávají mému životu směr, přesto je toho mnoho nevyřčeného a ten zmatek co občas cítím nedokážu zatím ovládnout. Klidně bych o svých pocitech povídala dál, ale už mi zhasínají, už je po večerce a navíc chápu že i imaginární přátelé musí spát. Takže zatím dobrou noc.