Přátelství na dosah

Ahoj já jsem Marky. Bydlím na sídlišti a mám moc ráda nové lidičky. Už odmalička jsem vyhledávala nové přátele, ale je to teprve nedávno, co jsem poznala, co je to pevné přátelství. Přišlo to náhle, jako blesk z čistého nebe ale začnu pěkně od začátku.
Bylo mi čerstvě čtrnáct let, když jsem jí poznala. Právě jsem začala chodit do osmé třídy, když se přistěhovala neznámá dívka na naše sídliště. Nikdo si jí v ten den nevšímal a mně se zdálo, že jí něco trápí. Jak by ne, když byla mezi novými lidmi, které neznala a kteří neznali jí. Právě na naší školu začala chodit Terka.
Nabídla jsem jí místo v lavici hned vedle mě a slíbila jí, že jí všechno u nás ukážu. Kam chodíme nakupovat, kam se chodíme bavit a kam já chodím ráda, když je mi smutno. Čím více jsme se poznávali, tím více mi přirůstala k srdci.
Její mamka dělala účetní v nějaké firmě a táta pracoval jako řidič kamionu. Často ho nevídala, protože se vracel z práce pokaždé, když již šla spát. Můj sedmiletý bráška Tomáš a kocour Felix se stali jejími dobrými přáteli a ona, co by nejlepší kámoška se stala mým druhým já. Líbila se nám stejná hudba, stejní kluci a měli jsme stejné názory na svět a na život v něm. Zamilovala jsem si její humor, její vtipy a její gesta. Jako bychom byli sestřičky a znali se roky.
Ach má Terezka. Jak já byla šťastná, že přišla k nám. Měla jsem přátel spoustu ale ona byla jiná. Byla pro mě víc. Byla mé všechno.
Pak se to ale stalo. Zamilovala jsem se do jednoho kluka ze sídliště. Běžela jsem hned za ní, když mi došlo jak moc ho mám ráda. Když jsem přiběhla k jejímu vchodu, zastavilo se mi srdce. Líbala se tam právě s tím klukem, o kterém jsem jí chtěla povědět. Strašlivě jsme se pohádali a já jí řekla hnusný věci. Co si o ní myslím a jak moc jí nenávidím. Obě jsme se rozbrečeli a já utíkala domů. To poslední, co jsem jí řekla bylo, že jí už nikdy nechci vidět. Doma jsem si lehla na postel a probrečela celou noc. Jak já ho moc chtěla a on miloval jí. Nenáviděla jsem jeho, sebe a hlavně jí. Bolelo mě to. Až za pár dnů jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Nemohla vědět že jsem se do něho zamilovala a i když mě to mrzelo, tak jsem na ní neměla tak křičet. Chtěla jsem to vzít zpět a omluvit se jí, ale vyhýbala se mi. Měla na to právo. Ranila jsem jí a o to víc mě to bolelo, protože jsme si slíbili, že nikdy jedna druhou neztratíme.
Od té doby to semnou šlo z kopce. Blížily se prázdniny a já propadala ze tří předmětů. Už dávno jsme neseděli spolu v lavici a za celou tu dobu jsme spolu nepromluvili, pokud to nebylo nutné. Už tak jsem měla velké deprese a do toho přišla další rána. Tomáškovi zjistili těžkou leukémii a já ho každý den navštěvovala v nemocnici v Motole. Bylo na mně vidět, že vnitřně trpím a že si potřebuji s někým promluvit.
Tomášek chřadnul před očima a já umírala společně s ním. Lékaři našim řekli, že jediná možnost jak ho zachránit je dárcovství kostní dřeně. Šance byla malá ale byla. Každý den jsem brečela do polštáře a přála si abych se probudila a byla znovu s Terkou a Tomáškem v parku. Aby to všechno byl jen zlý sen.
Bohužel to sen nebyl a my ztráceli naději. Dárce se pořád nenašel a lékaři bráškovi dávali měsíc života. Byla jsem zoufalá. Všechno to na mě padlo a já chtěla pryč. Utekla jsem. Běžela jsem na mé oblíbené místo u starého bývalého mostu, kam jsem chodívala s Terkou. Chtěla jsem to skončit. Všechno jsem ztrácela a i rodiče se chtěli začít rozvádět. Stoupla jsem si na zábradlí a dívala se dolů do stráně. Stmívalo se. Rodiče mě hledali a pořád prozváněli, tak jsem si vypnula mobil. Stála jsem tam a brečela jako nikdy. Vědomí, že můj milovaný bráška má pouze jeden jediný měsíc mě drtilo. Přelezla jsem zábradlí a ještě se naposled podívala na mé rodné sídliště. Okna se rozsvěcovala jako svíčky na vánočním stromečku. Vybavovali se mi vzpomínky, jak jsem si hrála na hřišti a jak jsem jednou právě na tomhle mostě spadla. Slzy mi tekly po tvářích dolů a já se rozhodla. Všechno jsem ztratila a už nemůžu dál. Když jsem se znovu otočila vstříc temné roklině pod mostem, zavolal na mě zezadu známý hlas.
„ Marký! Přece mě tady nenecháš samotnou! Žijeme jedna pro druhou, pamatuješ?“ Chytla mě za ruku a přetáhla přes zábradlí. Obě jsme tam tak seděli a já jí všechno řekla. Jak se naši chtějí rozvést a jak mi umírá bráška. „ Proč si mi to neřekla sakra?! Víš, že ho mám moc ráda! Měla jsi mi to říct dřív Marký. Poběž!“ Objala jsem jí jako ještě nikoho nikdy předtím. Obě jsme se rozeběhli směrem k sídlišti. Přivedla mě k mým rodičům a nabídla se, jestli by nemohla zkusit darovat tu kostní dřeň pro Tomáška. Nikdy mě to nenapadlo za ní jít a i rodiče byli v šoku. Dokonce zapomněli i na to, že jsem utekla.
Hned druhý den jsme jeli do nemocnice a lékaři udělali nějaké testy. Dojímalo mě, co pro mě a pro Tomáše je Terka schopná obětovat. Omdlela jsem, když nám doktor řekl, že pro transplantaci je plně vyhovující a že může být dárcem. Hned jak to bylo možné byla operace. Když odváželi bráchu a Terezku na sál, celá má rodina brečela. Spolu s její čekali v čekárně několik hodin. Já se dlouho snažila udržet oči a vydržet neusnout. Neuspěla jsem a má víčka klesla. Operace trvala šest hodin a nechtěli mě budit. Ráno mi všichni řekli, že se operace zdařila a že čekají, jestli se Tomáškův stav začne zlepšovat. Chodila jsem za Terkou a za Tomáškem každou volnou chvíli a cítila, jak naše přátelství znovu roste. Rozdělil nás kluk a kluk nás zase spojil. Oba se uzdravovali. Byla jsem šťastná.
Právě začali prázdniny a já trávila s Terkou a s bráškou všechen svůj volný čas. Tomášovi znovu začaly růst vlasy a znovu se smál. Tolik mě to hřálo u srdíčka. Terčin stav se ale začal zhoršovat. Dostala infekci a za tři dny bohužel zemřela. Doktoři už nemohli pro ní nic udělat. Znovu jsem brečela a myslela na ní. Jak jsme chtěli o prázdninách balit kluky na koupáku a chodit na zmrzku ke Mroži.
Znovu jsem běžela na most a znovu se dívala dolů. Až tam mi došlo kolik toho pro mě Terezka udělala. Obětovala se pro mého brášku a její krev mu koluje v žilách. Dala mi smysl mýho života a dala život mému srdci, mé rodině. Tolik jsem jí toho dlužila a nemohla jí to vrátit. Miluju jí…
Dnes mi je patnáct let a já znovu chodím do školy. Ale vždy si najdu čas jít za Terezkou a říct jí, jak moc sem jí měla ráda…

„Skutečné přátelství je jako pevné zdraví; stěží se uvědomujeme jeho hodnotu, dokud o něj nepřijdeme.“ Colton Charles Caleb