Renovace duše 2

Konečně! Dcery jdou spát a opustily počítač. Na Literu.cz jsem pohřbil Bohouše a zkouším psát tuhle Renovaci… Reakce na první díl (budou-li vůbec nějaké), mě hodně zajímají.
Počítač jako kdyby věděl o mé netrpělivosti a nabíhá strašně pomalu.
„…Marsé, holka moje zlatá, kdepak jsi. Ty jsi mě tu první na Literu objevila, na tebe já dám… á tady… Bohouš byl lepší… málo filozofické. A sakra. Nic moc.“ Koukám po dalších komentářích a tam je to přeci jen lepší.
Marsé, marsé, nesmím ti podlehnout. Jak bude z každé věty stříkat rádobymoudro, tak se mně na „Renovaci “ každej vykašle. Hlavně ti mladší než jsem já. A to je skoro každej.
Až na stryce. Oba jsme 54. ročník. Naše vzkazy postupně přerůstají v přátelství. Začínám to cítit i u jiných. Nebudu tady nikoho jmenovat, SAMOZŘEJMĚ, nerad bych na někoho zapomněl…
Třeba Judita… také je spolu s dalšími ve složce oblíbení autoři.

„Miláčku, copak to tady máš?“ volá na mě žena. Sedí u počítače a má na obrazovce povídku od Judity. Já blbec jsem si odskočil a neodhlásil se z Literu.
Žena Jana s divným podtónem mi z Juditiny povídky předčítá: „Pevně stisknu hlavičku svými rty, z vrchu ji tlačím jazykem..., tak..., dobře, uvolňuješ se, Tvá rozkoš se přiměřeně tlumí… TOHLE je tvoje oblíbená autorka, ty čuně? Měla jsem radost, že zase píšeš knížku, já debil, a ty zatím…“
„Jano… Jani… nerozčiluj se. Koukej se na to z umělecké stránky, jako já,“ zkouším to přes intelektuální rovinu. „Vždyť to přece Judita napsala krásně… Každej máme rádi sex, a ona o něm navíc umí nádherně psát…“
Jana na mě pořád divně zahlíží.
„Jani, no ták, ty snad nemáš ráda sex? Trochu se přitulit…“
„Jestli to, Honzo, bereš umělecky… holky už spí? Že bysme…“
No, sláva!
____

Nerad si povídám po práci o práci, ale někdy se podnikový večírek povede. Občas někoho zlehka pomluvíme a tváříme se, že by bylo lepší, aby u toho pomluvený byl. Zrovna jsme propírali Mirka. Kolega, který je od dvaadvaceti let na invalidním vozíku. Úraz páteře; nohy naprosto nepohyblivé. Na bezhlučných pneumatikách přijel za naše záda.
„Všechno jsem slyšel a všechny vás nakopu!“
Není to žádný bolestýnek. Lítá ve větroni, má potápěčské zkoušky. Je to borec, držím mu palce.
Rád si taky popovídám s Jardou - počítačovým mágem s vysokou chemickou. Vedle sebe vypadáme komicky. Já hubený, on... dost nehubený. Jeho hit „kupředu, levá“ vždy vybičoval mou pracovní aktivitu. Jarda svým pověstným - neboj, bude hůř - dnes nezačal. Překvapil: „Podle mne, neúspěch neexistuje. Jsou jen výsledky,“ začal zostra.
„Mluvíš o té dnešní zmršené zakázce?“ připojil se k nám Zdenek - rozvedený kolega, dlouhodobě nešťastně zamilovaný do své sousedky.
„Mluvím obecně. Hodně lidí má obavu z neúspěchu a radši nic nerozjedou. Ale VŽDYCKY jsou z činnosti nějaké výsledky. Když to dopadne mizerně, výsledek je zkušenost. Kdo se nebojí stokrát mít smůlu, nashromáždí tolik zkušeností, že po sto prvé přijde s největší pravděpodobností skvělý výsledek.“
„Člověče, já teď mám babu,“ říká Zdenek zamyšleně, „a stokrát s ní nebylo nic. Já se tam dneska po sto prvé vypravím.“
Renata vyprskla džus a Jarda zvedá oči v sloup.
„Jardo,“ povídám, „že se Zdenek nemusí poučovat jen z vlastních omylů? Že může sáhnout do jiných, třeba do mých omylů?“ ptám se.
„No jasně,“ říká Jarda rozvážně.
„Tak se, Zdenku, dneska stav u nás,“ navrhuji s vědomím, že Jana je většinou k těmto řečem tolerantní.
Renata kroutí hlavou: „Janě se divím, že tě nepřerazí. Už ji dávno měli prohlásit za svatou.“
„Já bych tu svoji taky kanonizoval,“ povídá Jarda. „Nabil bych ji do kanónu a vystřelil.“
Mirek se zapojil do rozhovoru: „O neúspěchu nemluvíš jen tak, Jarouši. Připravuješ sebe i nás na možnej vyhazov z práce.“
„Ale tohle riziko tu přece bude pořád. Teď tě vyhodí, najdeš si jinou práci a můžeš se bát pěkně znovu. Bát se stále dokolečka, až do dřevěnýho penálu. Když tě to baví.“
„Tady přece nejde o to, jestli mě strach baví nebo ne!“ ohradí se Mirek. „Strach má přece každej.“
„Mám dojem, že mícháte podnikavost se strachem dohromady,“ povídám hlavně Jardovi.
„A nesouvisí to spolu? Kdo nemá strach překonat lenost, získat si informace a hlavně je využít, je víc vyrovnanej. Když mu něco nevyjde, stejně o sobě ví, že bude dál hledat řešení,“ říká Jarda a začíná si oblékat bundu.
„Ty už jdeš domů?“ divím se.
„Mám doma nevyrovnanou ženu. Než bych poslouchal ty její kecy...“ vrtí Jarda hlavou.
„Vždyť jsem jí včera říkal, že tě pohlídám,“ vědomě lžu. Je mezi námi příliš velký váhový nepoměr. Kdyby na mne Jarda upadl, nebylo by co pohřbívat.
„Já tě odvezu,“ nabídl se Mirek s invalidním vozíkem.
„Přestaňte oba blbnout a zítra v práci nashle...“ Jarda se s námi rozloučil a bez problémů si rozrážel cestu ke dveřím.
„Slyšel jsem, že to má Jarda doma špatný,“ šeptá Mirek. „Kdyby si chudák sehnal o své ženě informace, po kterých tak volá, měl by co řešit. Parohama škrtá o elektrický vedení.“
„Nekecej...“
„Ty to hlavně nevykecej! Mám Jardu docela rád a chci aby to zvládnul,“ říká Mirek a rozhlíží se, jestli nás někdo neposlouchá.
„Oni se usmíří a znovu budou cukrovat jako holoubci,“ uvažuju nahlas.
„Aha, to dřív začnu chodit.“ Mirek odbrzdil vozík a jede blíž k jásajícímu hloučku.
Rozpálená společnost začíná najíždět do vyšších obrátek. Schyluje se k velkému finále. Šárka tancuje na stole a Pepa se vyškrábal za ní. Místo Šárky se ale svléká Pepa. Mohl to být docela pěkný podnikový večírek.

(Pokračování možná do týdne)