Pozdě

Není to tak dlouho, kdy tenhle příběh začal a já, přítel jednoho ze zúčastněných, jsem byl u toho.
Martin, kterému bylo šestnáct let, se zamiloval do o rok mladší Žanety, která jeho lásku opětovala. Nejdřív se nesměle oťukávali a po nějaké době se i poprvé políbili. První láska je vždycky ta nejsilnější a v jejich případě to znamenalo dvojnásob.
Spolužáci je každý den vídali, jak se drží spolu za ruce a jak každý den po škole se líbají u zábradlí. Nijak své city neskrývali a všem dávali jasně najevo, že k sobě patří. Poznávali se stále blíž a po dvou měsících chození se spolu milovali. Pro oba to byl nejkrásnější okamžik v jejich dosud pustém a prázdném životě. Zemřela by pro něj a i on by se radši obětoval, než jí vidět trpět.
Uplynulo půl roku od jejich prvního letmého pohledu v autobuse. Jejich láska nevadla. Naopak rostla do stále pevnějšího citu, kterým by nemohlo nic otřást. Nikdo však nečekal že se stane to, co se stalo o pár dnů později…
Martinův otec, dobrovolný hasič, zemřel při výkonu služby. Nesl to těžce, byl to jeho vzor. Chtěl být jako jeho táta a teď? Teď je konec. Jeho matka se psychicky zhroutila a on se začal měnit. Upadl do depresí a nedokázal se dostat ven. Žaneta ho chtěla z toho vytáhnout ale cokoliv udělala, mu ubližovalo. Když ho chtěla políbit, řekl jí, že chce být sám. Když mu řekla miluji tě, odpověděl jen hm. Když ho chtěla obejmout, uhnul. Uzavřel se před světem, před její láskou. Trápila se. Moc ho milovala a nedokázala mu pomoct.
Začala se trápit za něho. Proč jí odmítá? Miluje jí ještě? Vrtalo jí to hlavou. Byla zoufalá. Sešla se s ním, a zeptala se ho, jestli jí miluje. Sklopil hlavu a objal jí. V srdci jí bušilo srdce když jí objal. Ale pak řekl to co jí zdrtilo. Řekl jí, že s tátou padly jeho sny a ideály. Že máma se už z toho nedostane a že má problémy mezi přáteli. Řekl jí že si musí dát pauzu aby si to urovnal všechno v hlavě. Chápala ho. Milovala ho a chtěla pro něj to nejlepší.
Asi po týdnu odloučení šla Žaneta do školy. Tentokrát sama, smutná a zamyšlená. Myslela na svojí lásku. Nedokázala myslet na nic jiného než na Martina a jeho modré oči. Po škole seděla na zábradlí, když najednou uviděla svojí lásku v kruhu nějakých kluků. Nevšimli si jí a ona se zaposlouchala, co si povídají. Slyšela, jak se baví o ní. Slyšela, že on se k ní už vrátit nemůže, protože jí miluje a nechce jí dál trápit svými problémy. Usmála se. Poslouchala dál ale zjistila strašnou věc. Vyspal se s její kámoškou, když zapíjel smutek v hospodě. Přišla za ním a skončilo to u ní doma.
Nevydržela to a s brekotem se na něj otočila. „ Říkal si ze mě miluješ a spal si s jinou! NENÁVIDÍM TĚ!!! Nenávidím tě a nevím kdo jsi!!!
Než stačil cokoliv říct, začala utíkat. Běžela od něho pryč. Nechtěla ho už vidět. NIKDY!!!
„Počkej, vysvětlím ti to! Miluju tebe a nikoho jinýho! Lásko neutíkej ode mě prosím.“
Neslyšela ho. Hnala se od něho pryč a on běžel za ní. A pak se to stalo.
V záchvatu vzteku, lítosti a smutku vběhla do silnice a srazilo jí projíždějící auto. V té chvíli navždy odešla. Nikdy se už nedozví, že Martina kámoška pouze opila a napovídala mu, že se s ní vyspal, aby je rozdělila a měla ho pro sebe. Nikdy se už nedozví, že se k ní v ten den chtěl vrátit a že jí miluje. Neunesl to a v ten den se oběsil. Pod sebou nechal papírek rozmočený od slz. Stála na něm tato věta…

„ Bez své lásky nemůžu žít tak jako ona nechtěla žít beze mě… „