Renovace duše 3

Bytová krize na nás vycenila zuby. Původní cena našeho malého panelákového bytu je už neplatná. Město zvyšuje cenu až někam do stratosféry. Kdybychom si vydělali stejně eur jako korun, neřeknu půl slova.
Jarda, kolega z fotosazby, má také bytový problém - žena ho vyhazuje od stolu, lože a samozřejmě z bytu.
Další postižení jsou Vondráčkovi. Pronájem v domku končí. Majitel tam nastěhuje své příbuzné. Iva je na práškách a Pavel shání nejen byt, ale taky ateliér.
Desátý rok se oba živí na volné noze. Pro mě důvod k závisti. Iva dávno zanechala úřednické kariéry a zakotvila u keramiky. Tam by rád zakotvil asi kdekdo, ale živit se tím... to není jen tak. Z Pavla, jejího muže, byl málem hajný. Na lesnické učiliště vzpomíná rád a často. Potom šel na hořickou umělecko-průmyslovou „šutrárnu“. Ani toho nelituje. Nebyl to ztracený čas. Kámen sice opustil, ale srdce tvůrce mu zůstalo. Od štětců a olejomalby přebíhá ke dřevu a zpět. Začátky měl krušný, ale vydržel. Tedy, on i jeho žena. Mám radost, že se Pavel chytil - vystavuje, prodává. Vydělává si tím, co ho BAVÍ. Kolik z nás tohle o sobě může říct? Jeden z tisíce? Přehnal jsem to? Na kterou stranu?

My, potenciální bezdomovci, jsme se sešli u Vondráčků – Ivy a Pavla - na „schůzi“.
„Už jsem si tu zvykla,“ povídá Iva. „Považovala jsem domek za vlastní... asi to byla chyba. Ke všemu kolem mám určitý vztah. Sere mě to...“
„Takhle jsi nikdy nemluvila,“ diví se Pavel. „Já vím, že tě to vykolejilo...“
„...další důvod k přemýšlení. Nějaký řešení se snad najde,“ promluvil intelektuál Jarda. Jeho slovo má váhu. Už pro jeho fyzickou rozložitost.
„Já bych tedy jedno řešení měl," povídám dost nesměle, "ale je to asi kravina,“.
„Nó, to si poslechněte...“ posmívá se moje žena Jana, která ví, o co jde.
„Ven s tím,“ povzbudil mě Jarda.
„Za Přeloučí, v Krasnicích, je domek, do kterého se nikomu nechce. Místní výbor ho už druhý rok prodává a cena už slezla na dvěstě deset tisíc. Je velkej pro nás pro všechny. I na ateliér by zbylo.“
„Krasnice znám, tam máte blízko chatu, že jo?“ říká Iva.
„A není to nějaká ratejna? Proč není ten barák prodanej?“ zajímá se Pavel.
„Jelínkovi říkali, že tam straší,“ zdvihá Jana prst.
„To je volovina, ale krásnej barák to teda není... je to jen návrh. Však se zítra nestěhujem,“ povídám.
„Já mám jenom obavu,“ uvažuje Jarda, „že teď jsme sice kamarádi... po roce společné domácnosti se sežerem.“
„Zase myslíš na to žrádlo, Jarouši, ale jinak - správná připomínka,“ pokyvuju hlavou. „To mě taky napadlo. Jestli zvládneme ponorkovou nemoc, je vyhráno. A kdo nevydrží, ostatní ho musí vyplatit.“
„Neumím si představit bydlení jinde než tady v Hradci," teskní moje ženuška. "Já i Honza jsme se tady narodili, vlastně jsme se odtud nehnuli. Vám by se po Hradci nestýskalo?“
„Stýskalo,“ řekli jsme s Pavlem jedním hlasem.
„Ještě v Krasnicích zdaleka nebydlíme," bouchám dlaní do stolu. "Navrhuju zajet se tam - třeba v sobotu, podívat.“
„Můžu vzít svoji manželku sebou?“ zeptal se Jarda, který je od své ženy opakovaně z bytu vyhazovaný.
Koukáme na něj jako blázni.
„Za ty pohledy mě to stálo, vy volové,“ natřásá se smíchy Jarda. Černý humor má moc rád.

(Pokračování možná do týdne)