Mám absťák!

Kvůli bolestem hlavy nemůžu přemýšlet, díky třasu rukou jsem ráda, že můžu aspoň ťukat do klávesnice, ale musím to někomu říct. Myslím, že mám horečku a okolí mi splývá v jednu velkou šmouhu, kam jsem to kruci spadla?

Máma mě na to upozorňovala, že prý když se stanu na tom závislá, tak už se nedostanu z bludného kruhu ven. Ví, o čem mluví. Ona sama to potřebuje a nejhorší na tom je, že táta je na tom úplně stejně. Stále se ptám, proč? Třeba jsem vinna taky trošku já, kdybych měla ve škole samý jednotky, tak by do toho nespadli.
Ale já musela! Musela? Jo, musela jsem to taky vyzkoušet. Já vím, byla jsem naivka. Jako většina závisláků jsem myslela, že ta maličká věc mi nemůže vůbec ublížit. Že s tím můžu kdykoliv přestat. Nejradši bych si nafackovala a i to by bylo málo. K sakru!!
Jenomže v té době jsem byla nadšená, pochopila jsem, co ta věc pro některý lidi znamená a ještě netušila, jaká je ta špatná stránka.
Kamoši a hlavně kamošky mi říkaly, že ta dávka, kterou si každej den dávám, nestačí k tomu úžasnýmu stavu, co mají oni. Moc dobře si pamatuju, že mi to tenkrát koupili sami a o dost víc, než jsem si brávala sama. Měli pravdu, stala se se mnou úžasná proměna, žádný stresy. Byla jsem šťastná, chtěla jsem všechny kolem sebe objímat.
A tak to trvalo několik let. Když jsem neměla peníze, tak mi pomáhaly kamarádky. Jenomže pak přišla puberta, holky mi to odmítly dál kupovat a já byla v hajzlu.
Bylo mi zle. Šíleně. Nemohla jsem přemýšlet, nemohla jsem nic.
Pak jsem si začala sama vydělávat, různý brigády, náhodný kšefty a tak. Měla jsem prachy a mohla si to kupovat, jenže pak mi úspory začly zase docházet.
Jsem sama sobě odporná, ale ještě jeden malý kousek jsem vyžebrala od kamoše, dal mi ho, ale musela jsem prosit, strašně se za sebe stydím.
Jenomže teď už účinky zase doznívají a já, já už nemůžu!!!

-----------------------------------------------------------------

ZATRACENÁ ČOKOLÁDA!

---