Sonin zkažený život...část 2. - Zpět k začátkům

Soňa neochotně odložila tužku i se svým deníkem na stůl. Stačí jenom počkat až půjdou zase pryč ty otravné sestry a bude tu klid. Soňa byla za ten klid ráda. Mohla se za celý den odpočinout, aby měla dost síly na večer, na tu nejhezčí chvíli dne, kdy může střešním oknem pozorovat měsíc a hvězdy. Může si zase připomenout ty chvíle, kdy s Benem seděli na dece. Ty chvíle, které voněly rosou, která se pozdě večer už začala sbírat, aby jí bylo dost na ráno. To místo vyhlíželo někdy až nesnesitelně romanticky, louka, kolem pole a jinak vůbec nic, jen hvězdy.
Soňa se převalila na bok, nechtěla se tam už dívat, sice pořád milovala, milovala moc, stejně jako psala v deníku, ale na některé chvíle bylo lepší zapomenout. Ale zároveň to bylo taky težší, protože tyhle vzpomínky si všude našly nějakého prostředníka, aby se vám připomněly zrovna když se to nejméně hodí.
Takhle to dál nejde se užírat myšlenkami na to, co už není. Natáhla se ke stolku pro sklenku vody. Pak se zvedla a sedla si jen tak na zem. Nebyl tu koberec, jenom lino. Příjemně chladilo a Soňa si sedla do tureckého sedu a vnímala, jak její tělo pomalu přebíralo chlad od země. Přivřela oči a snažila se soustředit na energii, která probíhala celým jejím tělem. Cítila tak každičký sval v těle a plně si ho uvědomovala.
Prudce otevřela oči. Viděla že je pořád na zemi a její tělo už se úplně oddalo chladu. Už to nebylo příjemné, vstala, lehla si na postel a obličej zabořila do polštáře. Přála si usnout a vstoupit na místo, kde nic není. Do prázdna.

Když vstala, nebe bylo zamračené a sklo střešního okna bylo pokryté
kapkami deště. Nástěnné hodiny ukazovaly půl sedmé. Ještě zbývá půl hodina, než sem všichni ti lidé přijdou s léky co má brát, a budou se ochotně usmívat, že by vám strašně rádi pomohli, že vám rozumí, ale prostě nemůžou. Cokoliv jste jim řekli, považovali za nesmyslné, naprosto hloupé a bláznivé, ačkoliv kdyby to řekl nějaký z jejich kolegů bylo by to v pořádku. Blázni byli prostě odepsaní lidé a nikdo jim nedával šanci. Soňa tady zatím nepotkala ani jednu sestřičku, která by se zajímala i o něco víc, než jen jestli má pořád co pít, a jestli jí není zima. Možná ani nikoho takového potkat nechtěla. Na samotu si zvykla a už dávno zapomněla jak by se měla v takové „společnosti“ chovat…
Dělala všechno co jí napadlo, co jí přišlo správné, na druhé nehleděla, vlastně ani nemohla, protože většinu dne byla sama. Neměla náladu na navazování nových vztahů u večeře, neuměla tlachat o počasí a neuměla dostatečně dobře napodobit zájem o dané téma. A bylo toho víc. Tohle všechno s člověkem udělá samota. Donutí ho budovat si jiné hodnoty, než je přátelství a společnost. A to je v jistém smyslu moc dobře. Protože většina lidí, kteří se vydávají za vaše přátele vás stejně opustí, pokud se stane cokoliv co by jim mělo způsobit nějakou námahu nebo zkazit pověst.
Soňa si našla jiné zájmy, například se začala zajímat o astronomii a astrologii,
Zkoumala také anatomii lidského těla a když mohla, přečetla si i něco o psychologii. Všemu rozuměla, naprosto chápala slova a věty v knihách, chápala jejich význam. Věděla toho hodně, víc než se na první pohled mohlo zdát.
Otázkou je tedy, jak se sem taková vzdělaná žena mohla dostat? To snad musí být nějaký omyl, musí to být nedorozumění.
Ale nebylo. V době, kdy sem Soňu přivezli, byla ještě vyděšená třiadvacetiletá dívka po té strašné nehodě…

Všechno to začalo roku 1981, když se Soňa narodila šťastným rodičům, nedaleko Prahy. Všechno vypadalo tak idylicky, dva usmívající se mladí rodiče držící v náručí svou malou dcerku v růžových dupačkách. Přímo jak vystřižené z rodinného alba. Soňa byla dá se říct naprosto normální dítě. Hrála si s ostatními dětmi venku na písku, nerada chodila večer spát bez pohádky a jako každé dítě se cítila tak trochu ublíženě, když nedostala to co chtěla.
Se spolužáky vycházela Soňa vcelku dobře, ale nikdy si kamarády nevodila domů, jak to děti dělají. Nepořádala oslavy narozenin se spoustou balónků a dortem. Nebyla ani oblíbenkyně učitelů ani dítě zlobivé. Ale nikoho vlastně doopravdy nezajímalo jaká je, dokud s ní nebyli problémy. Každý se na ní usmíval, říkal jí jaká je hodná holčička, hladil ji po vlasech a ptal se na to, jak se jí líbí ve škole. Všem zkrátka stačilo, že poslouchá a víc se to neřešilo.
Její matka byla šťastná když se narodila, strašně si přála mít dítě – holčičku obzvlášť, ale časem jí začal dětský křik lézt na nervy a občas malou Soňu uhodila, i když ji moc milovala. S manželem se to snažili nějak řešit, ale nakonec se nic moc nevyřešilo, a tak zkrátka nechali věci, tak jak jsou.
Žili dál spolu, měli se rádi, ale Soně se moc pozornosti nedostávalo. Nebo lépe řečeno, pozornost dostávala, ale nedostávala moc lásky. Často spala u babičky, zvykla si na ní a znala jí víc než oba rodiče dohromady.
Tak Soňa vyrůstala, odstrkována svými rodiči, s babičkou a jejím psem.
Dost dětem se po rodičích stýská, nedokážou se bez nich obejít, ale jak se zdálo Soňa to odloučení od rodičů zvládala dobře. Někde vevnitř cítila, že něco asi není úplně dobře, ale nevěděla přesně co, připadalo jí, že tak jako to chodí u nich, to chodí ve všech rodinách.
Postupně dospívala a dozvídala se spoustu nových věcí. Třeba taky, že děti a rodiče spolu obyčejně tráví víc času, než ona s těmi svými. Ale byla zticha. Vevnitř se jí všechny pocity převraceli, hádali ale nikdy neřekla nahlas co si myslí, co cítí.