Nebe za zásluhy, peklo zadara

Lidé jezdí na dovolenou do zemí, kde normálně nikdy žít nebudou, a říkají si, jak je tam krásně, jak je tam všechno jiné. Lidé se chystají každý rok na dovolenou. Potom mají z dovolené fotografie, které vystavují, chlubí se tím, že někde byli, že tam jedli jídlo, chutnali tamní moře a kdo ví co ještě. Lidé se rádi plácají fotkami po zádech a vyměňují si zaručeně jedinečné historky o domorodcích. Slunce je jenom jedno a přesto stačí všem.

Za chladných nocí sedávala mrtvá vrána na rameni nekonečnému muži z jinovatky, který trpěl nedostatkem Boha. Ber, nebo nech být, říkávali mu kolemjdoucí. Tisíce nohou včel šlapalo jeho tělem tam a zpět, nahoru a dolů, jeho útrobami se šířil mor. Bráno s nadhledem, nic ve skutečnosti není tak dlouhé jako jediná mizerná sekunda před startem.

Polykání písku nezaručí méně pouště stejně jako čůrání do moře není důvodem k panice. Všichni najednou skočíme do hloubky vesmíru a planetu necháme napospas všem, kteří zůstanou. V rozhlase už vyhlásili termín skoku. Někdo tam přece na nás musí čekat, jinak by nás tam neposílali.
Válka není zlá, mnohem horší je upnout se na naději, že co nevidět skončí. Políbil jsem zemi a cítil jsem se být tak vzdálen tomu, co mě původně dělalo člověkem, kterým jsem byl. Je to podobné tomu, když ta válka nakonec fakt skončila. Žádné oficiální proslovy a pevně stanovené datum. Táhla se s námi ještě dlouho po tom, co lidé na druhé straně zeměkoule slýchávali ve večerních zprávách o míru tady dole, v pekle na zemi.

Já o tom nemůžu psát, můžu jen naznačit, ale nikdy nemůžu napsat pravdu tak, jak ji vidím. Nestálo by to za to zjištění, že život je prakticky jen pojem, který jsme si vymysleli sami na sebe a na svět kolem nás.

To abychom měli právo určovat, co život je a co už život není.