st. 5.6. 2013

st. 5.6. 2013
Když jsem potkala Nakarami, vítr lítal kolem jako šílený a budil opulentní líné ráno, které se slunilo na zápraží. Stála tam, uprostřed chodníku, a její pohled byl plný vnitřního klidu. S rukama v kapsách, připadala si jako největší rival světa. Neboť ten proti ní posílal jednoho těžce zaneprázdněného člověka za druhým. Někteří dokonce měli i opravdu pádný důvod pospíchat. Hlad, žízeň, akutní potřeba stihnout nový díl seriálu. Jeden prázdný pohled za druhým. Neustálé počítání času, peněz, dlažebních kostek v chodníku a nedopalků mezi nimy.
Nakarami cítila, jak ji běžný dav nutí k pohybu a jako větev zaseklá uprostřed řeky nakonec odplula s proudem.
Vyprávěla mi, aniž bych se ptala, že to ráno se chystala sprchou spláchnout všechen alkohol světa (také to byla příjemná záminka ze sebe decentně stáhnout navoněné oblečení z předešlého večera, aniž by hrdost utrpěla.). Přesto si však na chvíli zpátky sedla na postel a jemně se pousmála. Nakarami, místo aby zaneprázdněně pospíchala do práce, nalezla na poušti studnu. Alespoň na pár hodin, než v té divočině opět zapomene, kde leží.
…
Mohla to být taky jenom kocovina.