Osamělé duše

Obklopují nás lidé, které máme rádi, přátelé, rodina, partner. Přesto se cítíme sami. Jaksi vnitřně sami. Moc dobře totiž víme, že s nimi nemůžeme promluvit z duše. Možná věříme v nejrůznější zákony vesmíru. Možná v anděly, či v probíhající transformaci planety a nemůžeme to nikomu říct. Nepochopili by to. Byli bychom za blázny. Je to naše prokletí. Prokletí nás osamělých duší.

A přece nás je tolik! Míjíme se a nevíme o sobě. Tam někde jsou lidé s podobnými přesvědčeními jako ty naše. Lidé, se kterými bychom se mohli otevřít, ukázat nitro. Neplýtvat slovy věcnými frázemi.

Často se koukám na svého partnera jehož víru přísně ohraničuje církev. Mám na jazyku tolik slov, které bych mu chtěla říct na základě své vlastní víry... ale nemůžu. Nepřijal by to. Už tak jsem pro něj šílená ezoterička. Je mým nejlepším přítelem, a přesto tak... vzdálený.

Občas se to stane, náhodně se před vámi někdo zmíní o něčem co se dotýká i vás. Třeba jen náznakem zaslechnete..."cítím zde podivné energie..." a vy pochopíte, že ten člověk uvažuje stejně jako vy. Zaleskne se pouto, kterého byste se chtěli zachytit... sdílet. Ne, nemluvím o toliko opěvované romantické lásce... vždyť milovat můžeme i úplně nám odlišného člověka. Taky to sebe trýznitelsky velice rádi děláme. Kdepak, mluvím o souznění. O přátelství.

Možná je to lehčí, než si myslíme. Možná, že kdybychom svou "víru" přestali veřejně skrývat... kdybychom přestali hrát naučené role, naše spřízněné duše se začnou objevovat a my se budeme konečně cítit... mezi přáteli...