Před tím než vejde

  Dceru královskou když odvezli k dračí sluji, nechali ji samotnou uprostřed hvozdu. Hluboké lesy byly téměř neproniknutelné. Šero bylo vůkol a panovalo chladným žezlem.

  Nebohá dívka zapomněla na vše, co kdy bylo i co kdy chtěla, na svá přání. Šumění lesa zůstalo jí pouze v hlavě a tiše, němě volala: po-mo-c!

Tohle volání však, tohle: po-moo-c! bylo utopené v hloubi hvozdu, v hlubině hrdla.

  Trochu se vždy bála mužů, přemýšlela, a šašek, který dokázal rozesmát krále, ten šašek rozesmátý, když prošel kolem ní, proběhl jak vítr, téměř nebyl vidět a jakoby letěl vzduchem. Na chvíli uvízl, spuštěnou kotvu měl svou ruku a útes, kterého se zachytil, bylo její malé pučící ňadro.

Jaká hanba polila ji. Polila jí krví.

  Jenže to bylo tenkrát, tenkrát byla ještě pyšná a plna očekávání velké budoucnosti. Kdyby tak ten šašek, drzý šašek, objevil se tady, vykoukl za stromem, zazvonil rolnicí.

  Večer, tehdy, než usnula, znovu si vzpomněla na tu zakotvenou ruku letícího šaška a nějak se jí zmocnil neklid. Jako by se napila vína, víc než se slušelo. Víno cítila na rtech.

  Teď stojí tady v temném lese sama, opuštěná a její ženich se každou chvíli objeví. Ale není to právě nejradostnější zpráva. Vzala by si raději šaška.

Jednou se plazil po kolenou pod stolem. Prý mi bude dělat psa, šeptl mi než jsem tehdy usedla ke stolu, k večeři. Jeho drzost výsostná, připlazit se tiše ke mně, nic jsem netušila. Položil mi hlavu do klína. Ne na kolena, vtlačil mi hlavu do klína, dolů pod břichem. Jako by chtěl do mé sloje...

…a zatím...teď… tu stojím u sloje sama, čekám. Čekám sama a nikdo nejde a já si přeji ať ještě chvíli nikdo nepřichází...protože ten, co přijde, jistě mi hlavu na klín nepoloží, aniž by chtěl zjistit, jak tam dole voním.

  Šašek drzý o to stál. Vyčítala jsem si tehdy, že jsem se mu měla více bránit, ale nebránila. Jako bych tušila, že se něco chystá, budoucnost, že není jasná. Svatba bez ženicha, ženich podobá se monstru. To jen tuším ze snů, zatím jsem ho neviděla. Jen byl slyšet jeho rykot.

Šašku, kde jsi? Kde je ta večeře, co jsme tehdy měli, stůl, pod kterým jsi hrál psa a ten byl nejen věrný svojí paní, ten svou paní miloval a ten svou paní chránil… Kdyby zas byl ten večer! Pohladila bych tvou šaškovskou hlavičku, jako bys byl pes a možná bych i povolila, abys mi položil hlavu na klín. Ne, já bych povolila, abys mi hlavu položil až k mé sluji – sama bych byla tvůj drak. Tvá dračice!

Královská dcera se pousmála a podívala se na svou bílou svatební sukni dolů. Trochu ji pozdvihla, jako by tu byly něčí oči, aby spatřily její holé kotníky. A směle vzhůru! Její holá lýtka!

  Tehdy večer by poodhalila tajemství šaškovi, jen aby cítila jeho mladou tvář na své nahé noze – co na tom! Můj ženich s rolničkami by navštívil mou branku – jak se praví: perpetuam virgo - svými ústy. Jazyk jako slimák doplazil by se až k bráně pekelné…Jako já se k blížím stále víc k té sluji…

Sluji s drakem.