Škrábanec procházející středem srdce

Dráty křižovaly oblohu jako řádky na stránce školního sešitu.

Měsíc zíral nehybným okem a čekal, co udělám dál.

Rozházel všechna slova, roztrhal vše ve mně.

Pohrává si se mnou v matném světle světa nad rovníkem.

Vyhýbám se všem stínům, ale okamžitě se ztrácím,

zakopnu o malý kamínek, který jsem si ani nevšiml.

Tohle je život v abstrakcích, planety k snídani.

Kronos, který se stal chytřejším a nyní pojídá spolu s dětmi i matky.

Životodárná síla.

Objekt, který není objektem, ale jen mou představou o něm.

Takže to vypadá, že nebe je víko rakve, které někdo ozdobil třpytkami

a sešívačkou na něj připevnil papírové slunce.

Nebo jen kus plastu, letící po celou dobu své existence

k vesmírnému ledovci s projekcí bílé formace nad modrozeleným tělesem,

malovaným v programu na vytváření planet.

Jen se bojím, že se za pár let ukáže, že všechno, co jsem prožil, byla fikce.

A já jsem jen ten stařík z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem,

zírám do zdi a bez přestání mluvím o tom, jak jsem unavený tíhou všech životů,

co jsem dosud prožil.

O tom všem sním.

Opřu se v křesle a začnu si to vše představovat od začátku,

když byl Bůh ještě malý kluk.

Vytvořeno AI