Jste vrazi

„Jste vrazi!“ vykřikla žena.

Myši se zastavily uprostřed pohybu. Některé na ni pohlédly, jiné jen dál mlčky okusovaly okraje věcí, které už dávno nepatřily nikomu.

„Jsme,“ odpověděla jedna - ta s očima jako dvě spálené sirky.
„Ale jen v noci. Ve dne nejsme ničím.“

Žena se otřásla, ale pohledem neuhnula.
„A koho jste zabily?“ vydechla.

„Všechny a všechno, co už minulo a není součástí světa,“ zavrněla myš a skočila ženě na obličej.

Ta hlasitě vykřikla a na okamžik si vjela prsty do vlasů, ale myš ihned seskočila na zem a všechny společně zmizely v dírách mezi zdmi.

V tu chvíli se žena uviděla v odrazu výlohy a zjistila, že její tvář je pryč. Místo ní měla hladké, prázdné nic. Žádné oči, žádná ústa, nos i uši byly dokonale a jemně zahlazeny, jako by její hlava byla jen mokrou sochou z nevypálené hlíny. Byla to bledá, tichá a lesklá plocha, na níž by se dalo kreslit.

Ale kdo by kreslil na kůži člověka, jemuž zmizel obličej?

Žena se dotkla toho ne-místa, kde kdysi bývala její tvář. Prsty klouzaly po povrchu jako po studeném skle. Srdce jí zběsile tlouklo, ale nikdo to neviděl. Jak by taky mohl?

A pak jí to napadlo.

Přiložila ruku k výloze a začala kreslit. Nejprve křivky rtů. Pak dvě hluboké jámy v místech, kde bývaly oči. Čára pro nos, oblouky lícních kostí. A sklo se rozechvělo.

Zpoza výlohy, z odrazu, který spatřila svýma novýma očima, na ni hleděla její vlastní tvář. Ale nebyla tam, kde by měla být. Byla uvězněná v zrcadle z druhé strany.

Žena natáhla ruku a obraz dokončila - dva úzké oblouky na místě, kde měly být uši.

A v tom to uslyšela.

Tisíce skřípavých hlasů, které se jí vysmívaly ze všech děr mezi zdmi.

Ústa v odraze se začala v němém smíchu samovolně otevírat...