Podivuhodný Antonín

Poslyšte podivuhodný příběh Antonína Vávry, který si ve svých devětaosmdesáti letech pravil: „Přeci nebudu do smrti dělat důchodce…Toníku, musíš se sebou něco dělat!“

A tak se Antonín přihlásil na vysokou školu, obor lesnictví. Rektor se, toť se ví, trochu zdráhal, ale nakonec Antonínovi studium povolil, výměnou za závazek, že každý semestr přinese potvrzení od lékaře, že je schopen dalšího půl roku studia. V pětadevadesáti Antonín promoval a od té doby byl inženýrem.

Ještě malý záskok do minulosti – Když bylo Antonínovi sedmdesát, jeho otec se po smrti své ženy a zároveň Antonínovy matky ve svých šestadevadesáti letech znovu oženil, vzal si hodnou, čtyřicetiletou paní. Antonín tak tehdy dostal novou maminku, o třicet let mladší. Byla to jediná osoba, která za ním přišla na promoce, aby na tu slávu nebyl úplně sám, otec už se toho nedožil. No a když to potom oslavili, řekla ta hodná paní: „Toníčku, synáčku můj,“ (ano, ač nevlastní, takhle hezky ho oslovovala), „mám takovou radost, že jsi pan inženýr. Jen se chlapče bojím, co s tebou bude, až já tady nebudu.“ To bylo od ní moc empatické, skoro až příliš, vzhledem k tomu, že byla ve věku Antonínovy přerostlé dcery. A maminka pokračovala: „Toníčku, jestlipak už jsi přemýšlel, že by sis našel nějaké děvče?“

Antonín odpověděl: „Ale maminko…,“ (viz předchozí závorka), „na to mám ještě dost času, chci ještě v životě něco dokázat, teď mám vzdělání, trochu zkušeností jsem za těch pětadevadesát let, co jsem na světě, taky nasbíral… nejdřív si trochu našetřím a potom se poohlédnu po nějaké nevěstě. A i kdyby byla s děckem, což na tom, jen aby nebylo o moc starší než ty, maminko…“

Takhle pěkně spolu mluvili. To se dá jen závidět, jen závidět… A vidíte, nikdy není pozdě!