Pavouk aneb když v místnosti najdete pavouka

Byl krásný den, i když bylo zataženo. Právě jsem se vrátil z procházky se psy a šel jsem do svého pokoje, abych zkusil na počítači něco napsat. A právě když jsem byl v pokoji, uviděl jsem černou tečku na stropě. V předtuše se podívám blíž a opravdu, je to pavouk. Sice byl malý a neškodný, ale když já vidím pavouka, hned ho musím rozmáznout. Nemám je rád a nesnáším, když se někde nečekaně objeví, nejlépe někde u hlavy.
„Jen počkej, ty jeden,“ zamumlal jsem si pro sebe a začal hledat vhodnou zbraň na jeho odstranění. Nakonec jsem v šuplíku našel starou školní učebnici do hudebky.
„Konečně k něčemu bude,“ řekl jsem si pro sebe a jal jsem se útočit na pavouka na stropě. Knihou jsem párkrát minul, ale nakonec jsem ho shodil na zem, přičemž jsem rychle zkontroloval, jestli ho nemám na nohách. Oddechl jsem si, když tam nebyl, a nakonec jsem ho našel raněného u zdi, kde jsem ho učebnicí dorazil. Nato jsem si sedl do křesla, spokojený, že nebezpečí je zažehnáno.
Jenže pak si všimnu další tečky, tentokrát na zácloně u okna.
„No, to si děláš srandu,“ zhodnotil jsem rychle situaci. Trochu jsem doufal, že je to moucha, jenže to byl další a větší pavouk. V hlavě jsem horečně přemýšlel, jak se ho zbavit, než mi došlo, že to chce větší kalibr. Tak jsem vytáhnul starou učebnici do literatury. Pak jsem další chvíli přemýšlel, jak vetřelce bouchnout, aniž by spadl na mě, ale nakonec jsem to nechal dílu náhody a odvážil se ho zasáhnout. Spadl na podlahu a bleskově zamířil do přítmí pod postelí, kde se mi ztratil. Vskutku úctyhodný protivník.
Jenže já jsem se nevzdával. Navíc myšlenka, že vyleze na postel a v noci mě překvapí u hlavy, mi dodala odhodlání se ho zbavit. Sehnal jsem baterku, podíval se pod postel a našel ho. Protivník stál výhružně rozkročený u jedné z noh postele. Nato mi došlo, že to chce opět větší ráži a po chvilce pátrání jsem objevil dřevěnou tyč ze stojanu na oblečení. Takto připraven jsem se rozhodl utkat s pavoukem. Rozsvítil jsem baterku a tyčí jsem se ho snažil zasáhnout. Jenže pavouk byl odhodlaný a utíkal ze strany na stranu a můj přesný útok se změnil na bouchání tyčí o zem v marné snaze ho zasáhnout. A přece jen se poštěstilo a pavouk skončil rozmázlý na zemi. Teprve tehdy jsem si oddechl a uvědomil si, jak moc nesnáším pavouky. Od té chvíle také očekávám jejich pomstu. Mají jediné štěstí: že nemám zbraň. Jinak by skončil můj pokoj celý rozstřílený.