Na nádraží

Svírá moje zápěstí a s naléhavostí, kterou jsem v jeho hlase nikdy předtím neslyšela, pronáší do zvuků nádraží: „Musím ti ještě něco říct.“ Podívá se na mou společnici, která se otáčí na podpatku a taktně se k nám obrací zády.
„Copak?“ usmívám se, ale úsměv na mé tváři hasne, jakmile se podívám do jeho očí, stříbřitě modrých a ledových jako oceán.
„Chtěl jsem ti říct… nezlob se, že jsem takový…“ nemůže nalézt slova, „musíš mít se mnou trpělivost…“ Nedívá se mi do očí. Upírá pohled na copánek, zapletený uprostřed kštice mých měděných vlasů.
Málem mi to vhání do očí slzy. V hlavě mi zavládá chaos. O čem to mluví? Byl dokonalý, ve všech ohledech a to mě děsí tak, že jsem nyní jako přikovaná na místě, neschopna sebemenšího pohybu, neschopna se nadechnout. Lapám po dechu. „Ne…“ hlesnu tak tiše, že mě v panujícím ruchu není možno slyšet. Znervózním, protože nevím, co přesně mi chce sdělit, a bojím se, že budu později litovat, že jsem ho vyslechla. „Potřebuju, aby sis mě ochočila,“ prohlásí ještě naléhavěji a pevně stiskne moje zápěstí. Váhavě se mu podívám do očí. Udělá totéž, ale v mžiku zase uhne pohledem kamsi do mých vlasů. „To chci. Moc…“ Svírám prsty pramínek jeho zlatých vlasů a snažím se ze všech sil potlačit touhu zajet do nich dlaněmi, obejmout ho a držet, až do skonání světa, chránit ho, jeho bezelstnost, aby navěky, navěky zůstal takový, jaký je teď. „Já vím, že nejsem bůhvíjaký společník-“ „Ne, to neříkej,“ chci ho umlčet, nechci, aby říkal takové věci. Mlč! Mlč nebo řekneš něco, čeho budeš navěky litovat… Dál jsem se snažím nepodlehnout nutkání ho políbit.
„Ne, nic neříkej, musím ti to říct!“ Stisk ruky se skoro nedá vydržet. „Potřebuju tě. Chci, abys byla moje kamarádka. Protože mi na tobě moc záleží.“ konečně se mi dívá zpříma do očí. Tentokrát jeho pohled opětuji. Nedokážu pustit z dlaně jeho vlasy, kdybych se jich pustila, musím upadnout pod tíhou celého světa… musím padnout do hlubin, ze kterých není návratu. „Taky mi na tobě záleží. Moc…“ Podléhám. Objímám ho a on mě, nechám se držet v jeho náruči a nemám pražádnou potřebu vnímat zbytek světa… „Anděli…“ šeptám, ale těžko mě může slyšet přes záplavu plavých vlasů. Tiskne mě k sobě, jako by mě už nikdy nechtěl pustit a snad je to i pravda. V tu chvíli mám pocit, že už se to jednou stalo, kdysi dávno, strašně dávno, a rozhoduji se, že si vryju tuto chvíli do paměti, abych alespoň hluboko uvnitř mého srdce s ním mohla zůstat navěky.