Vyznání

Stojím a dívám se na tebe. Jsi tak krásná... A já tě tolik miluji.

Čím starší jsem, tím víc si uvědomuji, jak snadno tě mohu ztratit. A jak moc pro mne znamenáš. Loučíme se na rok a já vím, že ani co bude zítra není jisté, natož příští rok... Může se stát cokoliv, moc se bojím, že tě ztratím...

Vnímám tvou přítomnost, všechny ty detaily, které mám tak ráda... Zvuk tvých kopyt v písku na cestě z výběhu... Tvůj dech, tak pokojný, když stojíš a pospáváš. Přežvykování, když tě popásám u kruhovky a ty si užíváš o něco zelenější trávu... Zvuk tvého srdce, když přitisknu tvář na tvůj bok a poslouchám. Tvou vůni, kvůli které zabořím tvář do husté černé hřívy. Tvoje ouška, hebký nos, tvé velké oči – z levé strany mne nevidíš, tam jsi slepá, ale člověk by to na tvém chování hned nepoznal, důvěřuješ, jsi tak klidná a hodná... Z pravé si mne prohlížíš a možná víš, že už jsi mne viděla, že jsem na tebe mluvila, hladila tě a chtěla po tobě tyhle naše cviky – loni, předloni, dřív...
Moje lásko. Na slunci se leskneš jako tabulka čokolády, co uklidní nervy, když přijde malý splín. Obejmu tě a ty mě neodháníš. Ty ne. Jsi tady, dokonalá, to nejlepší co mám...
Zůstaň se mnou, navždy, prosím...