Potkal jsem dívku

Potkal jsem dívku. Jak rozkvetlá jabloň stála v poli a zpívala. Sama, nádhernější než západ slunce, než odliv moře červenajícího se ve slunečních paprscích. Měla tvář bílou jako porcelán a jemnou jako kapky padajícího deště, vlasy černé jako havraní perutě a nespoutané jako podzimní bouře, laní oči hrající hned několika odstíny hnědé, malý nosík, a ústa něžná a měkká jako poupě právě rozvité růže. Hlas, ten byl nejmilejší, jaký jsem kdy slyšel, ani moc vysoký ani moc hluboký, jen jemný, stejně jako ona sama. Zpívala píseň, při které se jí k nohám sbíhala zvěř, bažanti jí seděli na ramenou, králíci zahřívali její nohy, laně k ní vzhlížely a ronily při tom slzy, a jeleni jí vzdávali poctu. Důvěřivýma očima se dívala k nebi, ruce sepjaté a složené v klíně. Byla tak zranitelná, a při tom silná a odvážná. Potkal jsem dívku, stála sama v poli a zpívala…