Rozchod

Brouzdáš se závějemi hlubokého sněhu a je ti to jedno. Teď už ti je všechno jedno. Sníh ti v hnědých vlasech zanechává své bílé chladné vločky, ty je však nevnímáš. Máš sklopenou hlavu, ruce volně svěšené podél těla, nohavice kalhot mokré až po kolena, třeseš se zimou. Jenže za žádnou cenu nechceš přestat chodit, musíš se odpoutat od toho, co jsi nejvíc miloval. Opustila tě. Vytratila se, jako se vytrácí mlha po ránu. Bylo to tak náhle, ještě stále tomu nemůžeš uvěřit. Ty jsi jí chtěl dát všechno, a ona nad tím opovrhovala. Už nikdy se jí nedotkneš, neucítíš vůni jejích vlasů, už nespatříš oči, do kterých by ses díval věčně, nepohladíš tělo, které ti bylo dražší než vlastní život. Odpustil bys jí, v duchu ji prosíš, aby se vrátila. Stále čekáš, že na tebe zavolá a vy si opět padnete do náruče. Už necítíš nohy, zmrtvěné studeným sněhem, ale stále chodíš dokola. Je štědrý den brzy ráno, jenže co z toho máš, když už tady není ona, vždyť nejkrásnější měsíce svého života jsi strávil s ní… a jí je to jedno. Zapomněla na to, jak jsi jí na vaše první setkání přinesl růže, jak ses bál, abys jí poprvé, když jste byli spolu, neublížil, že jsi na ni myslel každou minutu, žárlil jsi i na jejího psa. A teď je pryč, už se nikdy nevrátí. Hořkost v tvém srdci je veliká, a rána dost hluboká na to, aby ses z toho ještě dlouho nevzpamatoval. Vidíš ji pořád před sebou, stydíš se za to, že pro ni v noci pláčeš, ale co, ať se každý stará o svoje, do tvých citů nikomu nic není. Miloval jsi ji, bylo to tak krátké, přál by sis, aby se ještě vrátila a řekla ti proč. Proboha proč ti řekla sbohem, když jsi ji tolik miloval? Už na tom nezáleží, stejně to nezměníš. Jsi sám jen se svou bolestí a smutkem…