Jednou napodzim

Nepamatuji si přesně den ani měsíc, kdy se to odehrálo. Někdy na podzim loňského roku.
Toho dne jsem se vydal kopat křen. Už se začínalo stmívat. (Několik dní nazpět jsem si při procházce všiml několika trsů křenu. Blízko lesa, tak deset minut cesty od mého domu.) Dorazil jsem tedy na zmíněné místo. Křen byl hodně starý a silný. Byla skoro tma. Jen trocha světla vycházela z blízké hájenky. A ještě hvězdy, záře nad městem odrážená nějakým tím mrakem a snad také měsíc se podílely na dostatečném přísunu světla pro mou plánovanou činnost. No prostě tak akorát abych mohl kopat.
Křen to byl starý,tudíž silný, tak to bylo rychlé pořízení. Pokud víte, jak na to.
A když jsem vykopával poslední kořen, tak jsem si v trávě, těsně u křenového listí, všiml něčeho svítícího. Pomyslel jsm si: "Teď, na podzim, světluška?" Vždyť je už zima. Byl jsem na to velice zvědavý. Uchopil jsem tedy tu věc. Prsty od hlíny ztratily něco ze své citlivosti. Byla to jakási kulička která mi, co se týče hmatu, připomínala něco měkce gelovitého. Jako měkká kuličku febicholu. Jen o trochu větší. A svítila i v jemném sevření mého palce a ukazováčku. Nechtěl jsem jí ublížit a tak se stalo, že mi vypadla z ruky a zapadla někam hluboko do trávy.
Možná to byla světluška. Možná něco jiného. A možná se někdy dozvím, co to v té trávě bylo.