Abych nezapomněla…

Bylo něco kolem půlnoci…Šla jsem se projít do parku, který stejně jako každý podzim hýřil barvami. Listnatý koberec pokrývající ty hnusné šedé chodníky, vypadal ve svitu měsíce v úplňku, jako barevné moře. Na konci krátké uličky z umírajících stromů, jsem zahlédla malého kloučka. Pobíhal sem a tam a rozhazoval okolo sebe spadané listí…na tváři mu zářil šťastný úsměv. Došla jsem až k němu…zeptala jsem se, co tu tak pozdě v noci dělá…jestli se neztratil…Neodpověděl…jen tam tak stál pod jedním z těch stromů, usmíval se a hrál si s listy…Sedla jsem si na lavičku a chvíli pozorovala, jak padá do závějí jako do nadýchaných peřin a září štěstím…Najednou, mi už nebylo smutno, jako když jsem se sem vydala, ba naopak…jako by všechen smutek a trápení odplul po tom barevném moři pryč a já se cítila volná a šťastná. Už mi nebylo do pláče…chtěla jsem se smát a veselit. Bylo mi krásně…Uvědomila jsem si, že ten malý kluk je pryč…V jednu chvíli si hrál se stromy a v druhou…byl pryč…Doufala jsem,že šel domů za maminkou a že se mu cestou nic nestalo…Pak se ale vynořil zpoza vzrostlého javoru…přišel ke mně…a sedl si…podal mi fialku…krásnou jako den, tajemnou jako noc. Nechápala jsem,kde jí v tuto dobu našel…S upřímným úsměvem jsem poděkovala…On se jen zvedl a vydal se cestičkou pryč…Než ale zmizel za tím velkým javorem…otočit se a řekl:“V noci jsou vidět i světla, která ve dne zastíní slunce.“…Nevím,jak to myslel…Jestli to mělo co dočinění s tou fialkou …Opravdu nevím, ale od té doby…nemám takový strach ze tmy…A ta fialka?...Nosím ji pořád u sebe…abych nezapomněla…