Arnošt

Arnošt seděl na měkkém, temně rudém sametu a spolu s Lízou naslouchal překrásné hudbě. Aida právě dospěla k Triumfálnímu pochodu. Arnoš se celý napjal a strnule naslouchal. A tu si Líza s překvapením všimla, že mu po tváři tečou proudem slzy.

"Jaký je to citlivý člověk," pomyslila si a dále ji napadlo, "neznám nikoho, na nějž by hudba působila tak mocně." A Líza spočinula na Arnoštovi pohledem plným obdivu a láskyplné něhy.
Když opera skončila, doprovodil Arnošt Lízu k jejímu domu, kde se rozloučili lehkým polibkem. Arnošt se potom ubíral domů. Zde, jak bylo jeho zvykem, usedl k deníku a psal tato slova:

                                              ---------------

Dne čtyřiadvacátého května. Vypravil jsem se s Lízou do divadla. Dávali Aidu, dobré obsazení. Pochod mne uchvátil do té míry, že jsem uvnitř sebe cítil mrazení skoro až bolestné. Ne, nejsem jen tak obyčejný někdo. Mám duši umělce, jsem povznesen nad přízemní pachtění neotesanců. Znovu jsem si to uvědomil při tónech opery a ze samého dojetí nad svými ušlechtilými sklony jsem nedokázal potlačit pláč, slzy mi tekly proudem, a já cítil sladké ustrnutí nad démanty, které se ve mně skrývají.

P.S. Líza si toho patrně všimla...